Robert Schuster: V Německu se schyluje k inventuře sociálního státu
Zdá se, že klima v německé vládní koalici křesťanských a sociálních demokratů přituhuje. Na sklonku léta totiž začala veřejně diskutovat o otázce, která už mnoho let krouží jako fantom nad německou politikou: Jak to bude s dalším financováním sociálního státu?
Téma vykopl sociálnědemokratický vicekancléř a ministr financí Lars Klingbeil. V jednom rozhovoru prohlásil, že vzhledem k současné napjaté rozpočtové situaci a nejistému výhledu ekonomiky nesmí být tabu vyšší daně pro nejbohatší v zemi.
Čtěte také
Reakce křesťanskodemokratického koaličního partnera přišla obratem. Byla spojena s připomínkou, že ani půl roku stará koaliční smlouva s něčím takovým nepočítá. Pak se do toho vložil kancléř Friedrich Merz. Nejenom že odmítl zvyšování daní, ale úspory chce hledat v reformě sociálního státu. Navíc to spojil se slovy, že „změny musí být cítit“ a že nechce sociálním demokratům „nic slevit“. Nadcházející podzim následně vyhlásil obdobím reforem.
Dramaticky rostoucí náklady na sociální transfery, zdravotní či ošetřovatelskou péči mu dávají za pravdu. Už jenom kvůli prostému faktu, že německá ekonomika se bude i v dohledné době pravděpodobně potýkat s nízkým růstem, který nedokáže ufinancovat stále vyšší výdaje. V tomto kontextu je i stávající věk 65 let pro odchod do důchodu považovaný za něco, co si už Německo nemůže dovolit.
Občanský příjem
Pohled do minulosti ukazuje, že poslední velká debata o sociálním státě proběhla v zemi před dvaceti lety.
Čtěte také
Odrazila se v reformní agendě 2010 tehdejšího sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera, který ji prosadil navzdory velkému odporu ve vlastních řadách. Soubor opatření vypracovaný personálním šéfem koncernu Volkswagen Petrem Hartzem, směřoval mimo jiné k rozhýbání trhu práce.
Cílem bylo motivovat lidi, aby nebyli závislí na podporách, ale aktivně si hledali práci. Sociální systém už neměl být obrazně řečeno houpací sítí, ale spíš trampolínou, která pomůže odrazit se ode dna. Symbolem toho byla sociální dávka, pro niž se vžilo označení Hartz IV. Její přiznání bylo například podmíněno i zkoumáním materiální situace žadatele.
Právě kvůli tomu byla levicovým politikům od samého počátku trnem v oku, protože v ní viděli útok na lidskou důstojnost. Proto požadovali buď její úplné zrušení, nebo výraznou úpravu podmínek. Pustila se do toho až minulá Scholzova vláda, která podporu hlavně přejmenovala na „občanský příjem“, k tomu uvolnila některá z původních pravidel. A právě rostoucí náklady na zmíněnou dávku vadí Merzově straně ze všeho nejvíc, proto ji chce výrazně omezit.
Čtěte také
Schröderovy bolestné reformy svého času Německu velmi pomohly. Jenomže za těch 20 let šel vývoj dál. Nejenom že se nezlepšila demografická situace – právě naopak, takže německá společnost dál stárne.
Velký nápor na sociální systém představovaly i dvě poslední uprchlické vlny, které Německo zasáhly: První z let 2015 a 2016, kdy přišly během několika měsíců do země stovky tisíc lidí z Blízkého východu, o pár let později je následovali běženci z Ukrajiny. Právě debata, zda i oni všichni mají dostávat „občanský příjem“ se vším všudy, už byla dávno zahájena. Podobné hlasy přitom zdaleka nezaznívají pouze od politiků radikální pravice.
Změnit sociální systém a nastavit ho tak, aby byl udržitelný do budoucna, by byl velkým soustem pro jakoukoli vládu. Pokud by se do toho nyní pustila ta Merzova, která má v parlamentu jen většinu několika poslanců, bylo by jí to ke cti.
Na straně druhé se asi jí sotva podaří vytěsnit skutečnost, že kancléř Schröder právě kvůli svým reformám před dvaceti lety prohrál volby a v politice skončil. Co na tom, že ti, kteří tenkrát vyhráli, nakonec na jeho reformách nic nezměnili a naopak chválili jejich pozitivní efekt. Odhodlá se kancléř Merz k něčemu podobnému? Příští týdny napoví.
Autor je editor deníku Právo
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
