Michal Komárek: Škola zůstala místem, kde se vykonávají povinné rituály
Nejsou maturity a přijímačky v době koronavirové krize především výrazem naší fascinace byrokracií? Opravdu je potřebujeme?
Absurditu můžeme sledovat takříkajíc online: V průběhu letošních zkoušek hlasovali senátoři o tom, jakou podobu budou mít maturity v příštím roce. A vzhledem k tomu, kolikrát se už státní maturita měnila, je pravděpodobné, že to zdaleka nejsou hlasování a změny poslední.
Čtěte také
Letošní přijímačky a maturity provází stres, nejistota i pocit křivdy ještě ve větší míře než jindy. Je to pochopitelné: Zavření škol kvůli pandemii zcela zásadně změnilo podmínky pro přípravu. A řada žáků, jejich rodičů i část učitelů si myslí, že zkoušky se vůbec neměly konat. Nebo měly být vůči žákům vstřícnější.
Jenže zkoušky se konají. A přijímačky se od těch z minulých let liší především tím, co vypadá jako cynický žert: Žáci mají letos jen jednu šanci, opravný termín byl z hygienických důvodů zrušen.
Státní náboženství
Čtěte také
S maturitami je to podobné. Ministr školství konstatuje, že se maturanti mohli i letos připravit dobře, možná i lépe. Normální maturitu považuje za jednoznačně lepší řešení než maturitu „úřední“, kterou zvolili na Slovensku. Tam zkoušky zrušili a maturitní vysvědčení vznikne na základě výsledků během studia.
Tak si to shrňme: Žáci byli přes dva měsíce doma, někteří z nich téměř bez možnosti komunikovat se školou a v rodinách, které jim nepomáhaly. Ať už si to uvědomovali více či méně, zažili spolu se svými rodiči, příbuznými a přáteli zcela mimořádnou stresující situaci.
Teď jim na ruce nastříkáme dezinfekci, uložíme patřičné rozestupy, v případě potřeby nasadíme roušky, sebereme jim opravný termín, znevýhodníme je proti konkurentům... a rozdáme jim testy. A navíc testy, o jejichž smyslu pochybuje značná část učitelů, odborníků i politiků.
Čtěte také
Takže: Co by se asi stalo, kdyby letos maturity nebyly? A kdyby si střední školy udělaly přijímačky po svém? Opravdu jsou ty úřední papíry tak důležité? Neobejdeme se bez nich? Potřebujeme je téměř za každé situace?
Nechybí nám trocha nadhledu a empatie? Nejsme natolik v zajetí byrokratických představ a tradic, že ztrácíme smysl pro to, co je důležité? Obávám se, že jsme.
A příkladem může být právě ministerstvo školství. To v krizi prohrálo hned dvakrát: Nejprve s epidemiology, kteří mu diktovali, co je pro školy dobré, i když bylo jasné, že o tom mnoho nevědí.
A pak samo se sebou, s úředníky, kteří se znovu vzájemně přesvědčili, že razítka a testy jsou státní náboženství. A škola místo, kde se vykonávají povinné rituály.
Autor je šéfredaktor internetového časopisu Česká škola
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
