Michal Komárek: Kdy otevřít školy? V září

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Prázdná školní třída

„V květnu bychom se ve škole potkali. Pro některé z nás by to bylo setkání poslední a dny možná úplně poslední. Je nás hodně nad 60.“ To napsala učitelka základní školy k plánu na květnové otevírání škol. Jeden z úhlů pohledu v současné vypjaté diskuzi.

Pohled smutný, naléhavý, ale opodstatněný. Průměrný věk českých učitelů je 47 let. A těch, kterým je kolem šedesátky, jsou určitě tisíce. Jsou ministerstvo školství, vláda, krizový štáb schopny zajistit jim bezpečné pracovní prostředí?

Nebo je spíš posílají do první linie bez dostatečných ochranných prostředků a vydají je obávanému a tajemnému „promoření“? „Promoření“ je snad do budoucna nezbytné, protože je stěží představitelné, že rok a půl čekáme v karanténě na spásnou vakcínu. Jeho nepříjemná stránka je ale v tom, že při něm řada lidí zřejmě zemře.

Nějací dobrovolníci? Třeba starší učitelé?

Spor o otevírání škol je zajímavý a podstatný nejenom jako doklad toho, jak málo toho politici vědí o běžném provozu ve školách, ale především je to učebnicová ukázka střetu různých, těžko slučitelných způsobů uvažování.

První nazývám technokraticko-epidemiologický. Vypadá asi takto: Pokud bude křivka růstu počtu nakažených dostatečně plochá, můžeme školy otevřít. V modelu to tak máme naplánované. Ale samozřejmě to vyžaduje metrové rozestupy mezi dětmi, celodenní nošení roušek, dezinfikované ruce apod. Prostě normální, jasně stanovená a tedy i bez problémů splnitelná opatření.

Přístup politicko-ekonomický sice zakazuje užívat slovo promoření, chápe ale, že řada rodičů už nemůže s dětmi doma vydržet a že také bude třeba, aby chodili do práce. A že státní kasa není bezedná a ošetřovné nelze vyplácet donekonečna. Školy je v rámci tohoto pohledu třeba otevřít, ale zároveň je třeba, aby to vypadalo co nejšetrněji ke všem. I kdyby to takové nebylo.

Pomineme-li docela obyčejný lidský způsob uvažování, ve kterém mají silné místo obavy a strach, dostaneme se k postoji ředitelů a učitelů, a tedy uvažování profesionálnímu. Samozřejmě – ani učitelé a ředitelé se neshodnou v tom, jestli a kdy školy otevřít, a ani v pocitu, jaké jim hrozí nebezpečí.

Bez problémů se ale shodnou, že navrhovaná hygienická opatření ve školách dodržovat nelze. A že pokud by se o to školy snažily, stejně by z vyučování zbyla jen zcela nedůstojná zbytečná a možná i nebezpečná šaškárna.

O co tedy vlastně jde? Jsou učitelé přestrašení, neochotní a neschopní? Nebo politici a technokrati nemají nejmenší ponětí o tom, jak to ve školách funguje, co učitelé potřebují, a buď jsou zahleděni do křivek a modelů, nebo jen prostě považují za nezbytné, aby školy zase začaly hlídat děti?

Základní otázka je, zda mohou věci začít fungovat normálně, nebo alespoň normálněji, aniž by se školy otevřely. Myslím, že nemohou. A myslím také, že rozumné argumenty jsou zatím na straně učitelů. A tak se zdá, že věci nezačnou fungovat normálněji dříve než v září.

Autor je šéfredaktor internetového časopisu Česká škola