Michail Ivanovič Kalinin – Stalinova „loutka číslo jedna“

23. leden 2014
Michail Ivanovič Kalinin v roce 1920

Potřebují diktátorské režimy nějaké prezidenty? Je to zvláštní, ale Stalin takového loutkového prezidenta měl dlouhá léta. Byl jím muž, který ztělesňoval jakousi „lidskou tvář diktatury“ – stárnoucí Michail Ivanovič Kalinin.

Z marxistického hlediska měl Michail Ivanovič vzorný původ: Narodil se v listopadu 1875 v rodině drobného zemědělce a práce na poli se měla stát i jeho celoživotním údělem. Jenže všechno se změnilo, když početnou rodinu práce v malém hospodářství nemohla uživit.

Michail Ivanovič se vydal do Petrohradu. Vyučil se zámečníkem a nastoupil k soustruhu. Jakmile byla roku 1898 založena Ruská sociálně demokratická dělnická strana, vstoupil do ní; uvnitř partaje se zapojil do práce marxistických kroužků. Aktivně se účastnil revoluce v roce 1905 a o rok později se oženil.

To už byl známým člověkem i v okruhu Vladimira Iljiče Lenina. Cesta k němu vedla přes náhodnou „známost“: Kalinin byl mimo jiné vyslán stranou, aby pracoval a politicky působil mezi dělníky v železničním depu v Tbilisi. Tam se potkal se Sergejem Allilujevem, otcem pozdější druhé Stalinovy manželky Naděždy Allilujevové. Pro Kalinina to neznamenalo raketový start kariéry, stal se ale člověkem, o kterém se „ví“.

V roce 1912 byl Kalinin v Praze na ustavujícím sjezdu Sociálně demokratické dělnické strany bolševiků. Strana jej vyslala působit politicky do Ruska, kde byl ale dlouhodobě pod dohledem carské tajné policie. Spolu s Leninem stál Kalinin u zrodu deníku Pravda a i v jeho životopisu jsou body, podobné s mnoha dalšími revolucionáři: útěky před carskou policií, věznění a vyhnanství. Z toho posledního na Sibiři v roce 1916 uprchl a rok 1917 jej zastihl v ilegalitě v Petrohradě. Revoluci prožil tedy přímo v centru dění.

Kdo ví, jak by to s Kalininem dopadlo, nebýt jedné důležité události. V březnu 1919 zemřel na španělskou chřipku mladý revolucionář Jakov Sverdlov, blízký Leninův spolupracovník a muž, který měl být jakýmsi vrcholným představitelem správních orgánů bolševického Ruska. Při hledání náhrady za Sverdlova padla volba na už ne úplně mladého (44) Kalinina.

A protože Lenin to navrhl, tak se Kalinin bez problémů stal předsedou Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů; formálně tedy nejvyšším ruským představitelem – ve skutečnosti se ale vše důležité rozhodovalo v politbyru. Kalinin byl vlastně jen mužem, který podepisoval a razítkoval to, co rozhodl Lenin a později Stalin v Kremlu.

J. V. Stalin, V. I. Lenin a M. I. Kalinin v roce 1919

Pokud bolševici hledali přijatelnou tvář svých reforem, udělali s Kalininem terno. Muž, který vzešel z chudých vesnických poměrů, byl většinou obyčejných Rusů přijímán skutečně jako „jejich“ člověk „tam nahoře“. V zemi řádil rudý teror, Čeka neúprosně vraždila skutečné i smyšlené odpůrce revoluce po tisících – a lidé psali Kalininovi stovky, tisíce žádostí o pomoc, o zásah ve prospěch vězněných, o zmírnění trestů, stěžovali si na korupci. Takových žádostí bylo v roce 1926 asi 60 tisíc, roku 1934 už jich bylo přes 200 tisíc.

Kalinin většinou neudělal nic, ale případy, kdy pomohl, měly mohutnou publicitu a budovaly mu pověst moudrého a starostlivého „cara“. U dveří jeho domu se prý každé ráno tlačily zástupy prosebníků… Kalinin cestoval po Rusku do míst, kde se rolníci bouřili proti komunistům, podílel se na zákrocích proti církvi a na zabavování jejího majetku, během povstání se snažil tlumit odpor lidí proti komunistické moci v Kronštadtu (tam byl vypískán). Reálnou politickou moc ale neměl, přestože byl od roku 1926 členem politbyra.

Kalininova pozice formálního muže číslo jedna v Sovětském svazu byla stvrzena v roce 1938, kdy se stal předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR, tedy titulární hlavou státu. Že ale o všem rozhoduje Stalin, o tom nikdo v Sovětském svazu ani za hranicemi nepochyboval. Kalinin byl jen jednou z mnoha Stalinových loutek, v tomto případě jakousi „loutkou číslo jedna“.

Jeho absolutní poslušnost si Stalin pojistil tím, že nechal Kalininovu ženu odsoudit za „kontrarevoluční trockistickou činnost“ a poslat do gulagu. (Ve skutečnosti si Jekatěrina Ivanovna v nestřeženém okamžiku při rozhovoru s kamarádkou ve svém bytě pustila pusu na špacír a označila Stalina za tyrana; zapomněla, že jejich byt je odposloucháván). Kalinin měl po zatčení manželky pronést oslavný projev na Stalina jako moudrého a milovaného vůdce světového proletariátu…

V letech druhé světové války Kalininův vliv (byli-li předtím vůbec nějaký) upadal. Nepatřil do nejbližšího okruhu Stalinových spolupracovníků, kteří rozhodovali o politické linii a o válečných operacích, byl už to přeci jen starší muž a navíc se zhoršoval i jeho zdravotní stav. Chručšov později ve svých pamětech napsal, že Kalinin vzbuzoval stud i soucit zároveň.

Michail Ivanovič Kalinin zemřel 3. června 1946. Krátce si ještě užil své manželky, která byla v souvislosti s rozsáhlou amnestií u příležitostí porážky nacistického Německa v Sovětském svazu propuštěna z gulagu. (Svého věznitele Stalina přežila, zemřela až roku 1960).

Kalininovi se dostalo všech možných poct, typických pro sovětskou diktaturu: Byl pohřben u kremelské zdi a na jeho počest byla přejmenovávána města po celém Sovětském svazu – v Rusku, Turkmenistánu, Arménii nebo Moldavsku. Asi nejvíce známým příkladem je přejmenování Královce / Königsbergu, který se stal centrem sovětské vojenské enklávy mezi Polskem a Litvou, dodnes známým jako Kaliningradská oblast.

Maxim Litvinov (komisař zahraničních věcí SSSR), Michail Kalinin (prezident nejvyššího sovětu SSSR) a čínský velvyslanec, 1938

Je až komické, že tento nepříliš vzdělaný zemědělec a zámečník byl později v Sovětském svazu a vlastně všech zemích sovětského bloku vydáván za významného pedagoga a teoretika, zabývajícího se otázkami komunistické výchovy a morálky.

Nejvýznamnější „Kalininovy“ projevy a stati (je otázkou, zda je skutečně sám napsal) jsou shrnuty v knize O komunistické výchově, která v Československu vyšla v mnoha vydáních. Píše se v ní o sovětské mládeži, o významu vzniku SSSR, o vzdělání, socialistické demokracii, komunistické propagandě a agitaci, o morálním profilu sovětského lidu.

Spustit audio
autor: David Hertl