Michail Ivanovič Kalinin – Stalinova „loutka číslo jedna“

23. leden 2014

Potřebují diktátorské režimy nějaké prezidenty? Je to zvláštní, ale Stalin takového loutkového prezidenta měl dlouhá léta. Byl jím muž, který ztělesňoval jakousi „lidskou tvář diktatury“ – stárnoucí Michail Ivanovič Kalinin.

Z marxistického hlediska měl Michail Ivanovič vzorný původ: Narodil se v listopadu 1875 v rodině drobného zemědělce a práce na poli se měla stát i jeho celoživotním údělem. Jenže všechno se změnilo, když početnou rodinu práce v malém hospodářství nemohla uživit.

Michail Ivanovič se vydal do Petrohradu. Vyučil se zámečníkem a nastoupil k soustruhu. Jakmile byla roku 1898 založena Ruská sociálně demokratická dělnická strana, vstoupil do ní; uvnitř partaje se zapojil do práce marxistických kroužků. Aktivně se účastnil revoluce v roce 1905 a o rok později se oženil.

To už byl známým člověkem i v okruhu Vladimira Iljiče Lenina. Cesta k němu vedla přes náhodnou „známost“: Kalinin byl mimo jiné vyslán stranou, aby pracoval a politicky působil mezi dělníky v železničním depu v Tbilisi. Tam se potkal se Sergejem Allilujevem, otcem pozdější druhé Stalinovy manželky Naděždy Allilujevové. Pro Kalinina to neznamenalo raketový start kariéry, stal se ale člověkem, o kterém se „ví“.

V roce 1912 byl Kalinin v Praze na ustavujícím sjezdu Sociálně demokratické dělnické strany bolševiků. Strana jej vyslala působit politicky do Ruska, kde byl ale dlouhodobě pod dohledem carské tajné policie. Spolu s Leninem stál Kalinin u zrodu deníku Pravda a i v jeho životopisu jsou body, podobné s mnoha dalšími revolucionáři: útěky před carskou policií, věznění a vyhnanství. Z toho posledního na Sibiři v roce 1916 uprchl a rok 1917 jej zastihl v ilegalitě v Petrohradě. Revoluci prožil tedy přímo v centru dění.

Kdo ví, jak by to s Kalininem dopadlo, nebýt jedné důležité události. V březnu 1919 zemřel na španělskou chřipku mladý revolucionář Jakov Sverdlov, blízký Leninův spolupracovník a muž, který měl být jakýmsi vrcholným představitelem správních orgánů bolševického Ruska. Při hledání náhrady za Sverdlova padla volba na už ne úplně mladého (44) Kalinina.

A protože Lenin to navrhl, tak se Kalinin bez problémů stal předsedou Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů; formálně tedy nejvyšším ruským představitelem – ve skutečnosti se ale vše důležité rozhodovalo v politbyru. Kalinin byl vlastně jen mužem, který podepisoval a razítkoval to, co rozhodl Lenin a později Stalin v Kremlu.

Logo

Pokud bolševici hledali přijatelnou tvář svých reforem, udělali s Kalininem terno. Muž, který vzešel z chudých vesnických poměrů, byl většinou obyčejných Rusů přijímán skutečně jako „jejich“ člověk „tam nahoře“. V zemi řádil rudý teror, Čeka neúprosně vraždila skutečné i smyšlené odpůrce revoluce po tisících – a lidé psali Kalininovi stovky, tisíce žádostí o pomoc, o zásah ve prospěch vězněných, o zmírnění trestů, stěžovali si na korupci. Takových žádostí bylo v roce 1926 asi 60 tisíc, roku 1934 už jich bylo přes 200 tisíc.

Kalinin většinou neudělal nic, ale případy, kdy pomohl, měly mohutnou publicitu a budovaly mu pověst moudrého a starostlivého „cara“. U dveří jeho domu se prý každé ráno tlačily zástupy prosebníků… Kalinin cestoval po Rusku do míst, kde se rolníci bouřili proti komunistům, podílel se na zákrocích proti církvi a na zabavování jejího majetku, během povstání se snažil tlumit odpor lidí proti komunistické moci v Kronštadtu (tam byl vypískán). Reálnou politickou moc ale neměl, přestože byl od roku 1926 členem politbyra.

Kalininova pozice formálního muže číslo jedna v Sovětském svazu byla stvrzena v roce 1938, kdy se stal předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR, tedy titulární hlavou státu. Že ale o všem rozhoduje Stalin, o tom nikdo v Sovětském svazu ani za hranicemi nepochyboval. Kalinin byl jen jednou z mnoha Stalinových loutek, v tomto případě jakousi „loutkou číslo jedna“.

Jeho absolutní poslušnost si Stalin pojistil tím, že nechal Kalininovu ženu odsoudit za „kontrarevoluční trockistickou činnost“ a poslat do gulagu. (Ve skutečnosti si Jekatěrina Ivanovna v nestřeženém okamžiku při rozhovoru s kamarádkou ve svém bytě pustila pusu na špacír a označila Stalina za tyrana; zapomněla, že jejich byt je odposloucháván). Kalinin měl po zatčení manželky pronést oslavný projev na Stalina jako moudrého a milovaného vůdce světového proletariátu…

V letech druhé světové války Kalininův vliv (byli-li předtím vůbec nějaký) upadal. Nepatřil do nejbližšího okruhu Stalinových spolupracovníků, kteří rozhodovali o politické linii a o válečných operacích, byl už to přeci jen starší muž a navíc se zhoršoval i jeho zdravotní stav. Chručšov později ve svých pamětech napsal, že Kalinin vzbuzoval stud i soucit zároveň.

Michail Ivanovič Kalinin zemřel 3. června 1946. Krátce si ještě užil své manželky, která byla v souvislosti s rozsáhlou amnestií u příležitostí porážky nacistického Německa v Sovětském svazu propuštěna z gulagu. (Svého věznitele Stalina přežila, zemřela až roku 1960).

Kalininovi se dostalo všech možných poct, typických pro sovětskou diktaturu: Byl pohřben u kremelské zdi a na jeho počest byla přejmenovávána města po celém Sovětském svazu – v Rusku, Turkmenistánu, Arménii nebo Moldavsku. Asi nejvíce známým příkladem je přejmenování Královce / Königsbergu, který se stal centrem sovětské vojenské enklávy mezi Polskem a Litvou, dodnes známým jako Kaliningradská oblast.

Maxim Litvinov (komisař zahraničních věcí SSSR), Michail Kalinin (prezident nejvyššího sovětu SSSR) a čínský velvyslanec, 1938

Je až komické, že tento nepříliš vzdělaný zemědělec a zámečník byl později v Sovětském svazu a vlastně všech zemích sovětského bloku vydáván za významného pedagoga a teoretika, zabývajícího se otázkami komunistické výchovy a morálky.

Nejvýznamnější „Kalininovy“ projevy a stati (je otázkou, zda je skutečně sám napsal) jsou shrnuty v knize O komunistické výchově, která v Československu vyšla v mnoha vydáních. Píše se v ní o sovětské mládeži, o významu vzniku SSSR, o vzdělání, socialistické demokracii, komunistické propagandě a agitaci, o morálním profilu sovětského lidu.

autor: David Hertl
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.