Měla by se nová smlouva EU schvalovat v referendu?

"Věřím, že v Lisabonu nedojde k žádné bitvě," prohlásil např. a dodal: "Máme na stole velice dobrou dohodu, nejlepší ze všech návrhů..."

Ve skutečnosti je ale dohoda všech 27ti členů EU o nové reformní smlouvě, která by měla svým obsahem do jisté míry nahradit před třemi lety odmítnutý text tzv. euroústavy, velice nejistá.

Jak víme, na minulém samitu EU v červnu letošního roku došlo za německého předsednictví a skutečně vydatného osobního nasazení spolkové kancléřky Angely Merkelové k "zásadní" dohodě o nové reformní smlouvě. Byl to velký pokrok vpřed po letech váhání a přešlapování na místě, ale ani tehdy nebyl navržený text nové evropské smlouvy považován za definitivní a počítalo se samozřejmě s tím, že různé podrobnosti ještě přijdou na pořad dalšího jednání. A to tedy nastává teprve nyní.

Reformní smlouva EU - podobně jako kdysi tzv. euroústava - nově stanoví její institucionální uspořádání: předpokládá např. ustavení vrcholného zástupce EU pro zahraniční politiku a jakéhosi "prezidenta", který by se neměnil každého půl roku tak, jako doposud stále rotující "předseda". Delší funkční období vrcholných funkcionářů by nejspíš posílilo "kontinuitu" evropské politiky a tím asi i její význam ve světě. A je sympatické, že reformní smlouva zahrnuje i určité "zeštíhlení" Evropského parlamentu, který při současném počtu členů přerůstá všechny dříve myslitelné limity.

Navržený 250ti stránkový dokument "doplňuje a opravuje" existující smlouvy EU, ale vyhýbá se přitom jakýmkoli zmínkám, které by vyvolaly podezření, že má vzniknout nějaký nový, velký evropský "superstát", řízený z jednoho centra - a nedočteme se zde proto nic o evropské hymně a vlajce, ačkoli, jak víme, EU už dávno vlajku má - s kruhem zlatých hvězdiček na modrém poli...

Celá řada zemí ovšem přichází do Lisabonu s výhradami: Italové např. nesouhlasí s novým přepočtem míst do Evropského parlamentu, protože budou mít méně křesel než Británie nebo Francie - Polsko chce získat záruku, že bude moci "oddálit rozhodnutí", s nímž se neztotožní - Rakousko by chtělo stanovit kvóty pro příliv studentů ze zahraničí a Bulharsko žádá jiný tisk výslovnosti bankovek společné evropské měny.

Výjimky, které požaduje Británie, představují kapitolu samu pro sebe.

Vyhlídky na dohodu EU během dvoudenního samitu v Lisabonu nejsou tedy ve skutečnosti příliš valné. A i kdyby se představitelé všech 27ti zemí nakrásně nyní dohodli, nastává znovu problém s ratifikací reformní smlouvy, na němž, jak víme ztrozkotala v r. 2005 tzv. evropská ústava.

Otázkou totiž nadále zůstává, zda má být nejvyššími politiky přijatá "reformní smlouva" schválena ještě v celonárodních referendech. Bylo by to logické a asi správné, i když ani v tomto bodě neexistuje jednotný právní názor.

V předvečer samitu v Lisabonu zveřejnil britský deník "Financial Times" zajímavý průzkum veřejného mínění, z něhož vyplývá, že občané "největších a nejdůležitějších" evropských zemí si takové referendum přejí: Británie, Francie, Itálie, Španělsko a Německo - ve všech těchto zemích požaduje referendum kolem 70ti procent občanů. O "pozitivních" důsledcích nové smlouvy přitom většina lidí pochybuje - někteří si sice nejsou jisti anebo si myslí, že nebude mít na jejich život vůbec žádný vliv, ale jen něco málo přes 40 procent občanů západní Evropy věří v její kladné důsledky, přičem v Británii je to nejméně, sotva 18 procent lidí.

Jak by pak asi takové referendum dopadlo, je nabíledni. Pokud se ale politikové referendu vyhnou, jen posílí v lidech doma přesvědčení, že EU stále organizuje něco za jejich zády. A to se jim pak může vymstít ve volbách.

Před evropskými politiky proto teď stojí dilema, které hezky vyjádřil lucemburský premiér Jean-Claude Juncker: "Všichni víme, co bychom měli udělat," poznamenal těsně před lisabonským samitem, "ale nevíme, jak vyhrajeme volby, až to uděláme."

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .