Maskovaná mnohonožka

24. říjen 2011

Mnohonožky patřily k prvním členovcům, kteří osídlili souš. Živily se zřejmě mechy a primitivními cévnatými rostlinami. Z dochovaných fosilií víme, že tito bezobratlí tvorové žili na suché zemi už před více než 400 miliony let. Za tu dobu měli bezpočet příležitostí k evoluci do nejroztodivnějších forem.

Před 300 milionů roků žila na Zemi mnohonožka dlouhá 2,5 metru. Dnešní mnohonožky jsou sice menší, ale to neznamená, že by tito obyvatelé vlhkých a tmavých míst nebyli zajímaví.

Nedávno zkoumali američtí vědci mnohonožku druhu Motyxia sequoiae, kterou je těžké přehlédnout. Ve tmě nápadně fluoreskuje. Varuje tak všechny nepřátele, především pak dravé křečky prériové, před arzenálem svých obranných toxinů. Mnohonožka Psammodesmus bryophorus na sebe zbytečně neupozorňuje. Naopak, snaží se být co nejméně nápadná a usilovně se maskuje. Zřejmě i proto unikala dlouho pozornosti zoologů. Objevili ji nedávno studenti Kolumbijské národní university v Bogotě během expedice do národního parku na řece Ňambí.

Mnohonožka Psammodesmus bryophorus je v mnoha ohledech tajemný tvor. Není jasné, čím se živí. Většina mnohonožek konzumuje odumřelou rostlinnou hmotu. Nově objevený druh však možná spásá živou vegetaci, především mechy a primitivní stélkaté rostliny játrovky. Rozmnožování těchto mnohonožek je rovněž obestřeno záhadou. V objevené populaci připadá na 1 samičku zhruba 7 samců.

Mnohonožka Psammodesmus bryophorus dorůstá délky 6 centimetrů. Na hřbetě je černá s nepravidelnými bílými skvrnami. Jako kdyby ji někdo postříkal mlékem. Spodní stranu těla a zhruba 60 drobných nožek má zbarvené rezavohnědě. Barvy to jsou sice nápadné, ale mnohonožka je příliš neukazuje. Je dokonale maskovaná. Nese si na těle pestrou kolekci mechů a játrovek.

Jedné mnohonožce může na těle vyrůstat až 400 drobných rostlinek náležejících k desítce různých druhů a pěti odlišným čeledím. Některé rostliny nasbírá mnohonožka z půdy, pro jiné musí vylézt na vegetaci, protože rostou přisedlé na spodní straně listů určitých bylin. Vědci předpokládají, že účast na kamufláži mnohonožky může být výhodná i pro mechy a játrovky. S mnohonožkou cestují jinak usedlé rostliny na poměrně velké vzdálenosti a mohou se rozšířit i tam, kam by se jinak těžko dostávaly. Nelze však vyloučit, že vzájemné vztahy mezi mechy a játrovkami na straně jedné a mnohonožkou Psammodesmus bryophorus na straně druhé jsou mnohem komplikovanější.

Logo

Příroda objevila umění kamufláže dávno a lidé je okoukali zřejmě už v pravěku. Na jeskynních malbách najdeme vyobrazení maskovaných lovců plížících se ke zvěři. Mají přes sebe přehozené jelení kůže a k hlavě si přivázali parohy. Vojáci začali používat maskování ve velkém až překvapivě pozdě – v první světové válce. Do té doby dávali přednost okázalosti pestrých uniforem. Traduje se příběh francouzského ministra obrany Eugéna Étiena, který se v roce 1913 zuby nehty bránil vyřazení červených kalhot z garderoby francouzské armády. „Vyřadit červené kalhoty? V žádném případě. Červené kalhoty, to je Francie!“ křičel prý ministr.

Ve zvířecí říši nevládnou vůči kamufláži nejmenší předsudky. Časté je maskování zbarvením povrchu těla. Zvířata dokonale splývají s okolím. Živočichové jako chameleoni nebo sépie dokážou změnit barvu kůže podle potřeby. Maskování pomocí cizích organismů, jaké využívá jihoamerická mnohonožka, není tak běžné. Často ho však využívají mořští krabi.

Ve srovnání s maskovacím zbarvením povrchu těla je kamufláž pomocí rostlin či jiných organismů rychlá, snadná a poměrně flexibilní. Dá se z ní vytěžit i něco navíc. Například americký krab Libinia dubia se maskuje hnědou řasou Dictyota menstrualis. Řasa produkuje řadu prudce jedovatých chemikálií a krab jí dává přednost před jinými řasami, které by ho maskovaly stejně spolehlivě, ale neskýtaly by mu ochranu prostřednictvím toxinů. Tento krab žije i v chladnějších oblastech na severu východoamerického pobřeží, kde toxická řasa neroste. Tam se krabi řídí ryze vzhledem řas. Berou si k maskování bez výběru vše, co kolem nich roste. Když vědci těmto krabům nabídli toxickou řasu, nejevili o ni krabi větší zájem než o jiný maskovací materiál. Zjevně neznali její výhody. Mohou si to zřejmě dovolit, protože v chladnějších severních vodách nežije tolik dravých ryb a krabi tu nečelí tak vážnému ohrožení života.

V teplejších jižních vodách je život kraba o poznání tvrdší a krabi se musí vypořádat s tím, že tu toxická řasa není k dispozici po celý rok. V zimě a na jaře skoro mizí. Krabi za ni nehledají jakoukoli náhradu. Na krunýř si nasazují mořskou houbu – konkrétně houbu sluneční (Hymeniacidon heliophila), která produkuje odpudivé chemikálie a je pro ryby nejedlá. Zdá se, že jižní populace kraba Libinia dubia se kromě ryze optického maskování silně spoléhá i na chemickou obranu. Vzhledem k tomu, jak málo víme o maskování mnohonožky Psammodesmus bryophorus pomocí mechů a játrovek, nemůžeme vyloučit, že v pozadí soužití těchto organismů se skrývají podobně složité vazby.

autor: Jaroslav Petr
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.