Martin Horálek: Jak si poradit s Velikonoci

Při sčítání dvě třetiny obyvatel zaškrtly kolonku „bez náboženské víry“. To ale automaticky neznamená, že by se z naší společnosti vytratil zájem o cokoliv duchovního. A jak potvrzují charitativní a dobročinné organizace, rozhodně nejsme národem utilitárních pragmatiků. Ochota pomáhat potřebným je v nás pevně zakořeněná, tak jako morální hodnoty.

Čtěte také

Martin Horálek: Popeleční středou začíná půst, větší otevřenost pro duchovní dimenzi života

A tak i v nenápadné a plaché české zbožnosti může rezonovat velikonoční příběh, tak jak ho podává Bible. Dokonce i ti, kteří se nepovažují za věřící, mohou v knize knih nalézt archetypy lidského jednání, které jsou platné dnes, stejně jako před dvěma tisíci roky.

Na začátku pašijového příběhu vjíždí Ježíš do Jeruzaléma. Dostává se mu zde velkolepého přijetí. Židé, kteří trpí pod nadvládou Římanů, do něho projektují své naděje. Muž, který zázračně uzdravuje nemocné, a dokonce vzkřísil mrtvého, se těší přízni davu. Mnozí si od něho slibují, že je vyvede z područí okupantů.

Jenže Ježíšův příběh se vyvíjí úplně jiným směrem. Pro většinu zcela nepochopitelným. A tak je naděje vystřídána zklamáním, že se Ježíš nechce stát politickým vůdcem národa. Frustrace davu vrcholí na nádvoří místodržitelského paláce. Ti, kteří Ježíše oslavovali jako krále, teď baží po jeho krvi.

Co je pravda?

Příběh, který se mezitím odehrával uvnitř paláce, zná snad každý. Spisovatelé i dramatici byli od nepaměti fascinováni setkáním Ježíše s Pilátem a ztvárnili ho v mnoha podobách. Není divu. Je to příběh plný dynamiky a zvratů. Nejdříve představitel mocného impéria na Ježíšovi vyzvídá, zda je skutečně židovským králem.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Indiáni a Velikonoce

V Ježíšově odpovědi je shrnuta kontradikce světského a duchovního pojetí moci: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ A Pilátova reakce je příznačná: „Co je pravda?“ Tři slova, která jsou zároveň trpkým povzdechem, jsou dodnes inspirací pro generace filozofů a myslitelů.

Pokračování příběhu je mementem toho, jak nebezpečné může být, když spravedlnost vezme do svých rukou zfanatizovaný dav. A také jak bezbranní jsou v té chvíli mocní tohoto světa. Pilát chce Ježíše propustit, ale tváří v tvář neústupnosti Židů nenajde odvahu.

Čtěte také

Velikonoce jsou v naší evropské civilizaci opravdu největší svátky, připomíná archeolog Břicháček

Námitky, že podle jeho názoru je Ježíš nevinný, se míjí účinkem. Nepochodí ani s návrhem, že Ježíše propustí na zvláštní amnestii, kterou každoročně uděluje v rámci svátku Pesach. A když mu nakonec Židé pohrozí, že by se snadno mohlo stát, že i on sám bude v důsledku tohoto procesu prohlášen za vlastizrádce, definitivně podléhá i on.

Matouš ve svém evangeliu popisuje tuto situaci následovně: „Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál tím větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: ‚Já nejsem vinen krví tohoto člověka. Je to vaše věc.‘ A všechen lid mu odpověděl:‚Krev jeho na nás a na naše děti.‘“ A tak Pilát vydává Ježíše k potupné exekuci ukřižováním. Jako symbol osobního nesouhlasu alespoň nechává na jeho kříž připevnit trojjazyčný nápis: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ A na kritiku velekněží odpovídá lakonickým: „Co jsem napsal, napsal jsem.“

Smrt nemusí mít poslední slovo

Jistě bychom v pašijovém příběhu mohli nalézt ještě mnoho dalších archetypálních obrazů lidstva.

Čtěte také

Sekularizace náboženství nezničila, jen ho proměnila, vysvětluje různé podoby spirituality Halík

Příběh Jidáše Iškariotského, který zradí za třicet stříbrných, aby nakonec neunesl tíhu svědomí a oběsil se. Příběh Marie, matky Ježíše, která doprovází svého syna až pod kříž a symbolizuje mateřskou lásku, která se ve chvíli utrpení dítěte transformuje do duševní trýzně ženy. Příběh apoštola Petra, který třikrát zapře Krista, a přesto se stane vůdcem nové církve, symbolizuje lidskou slabost i důležitost odpuštění.

To vše je možné v Bibli nalézt, aniž bychom k tomu nutně potřebovali postoj víry nebo náboženského zaujetí. Texty je možné číst jako dešifrovací klíč k naší vlastní kultuře a k pochopení civilizačního okruhu, ve kterém se nacházíme.

Nejsilnější poselství velikonočního příběhu ovšem pro křesťany spočívá v tom, že smrt nemusí mít nutně poslední slovo. Že biblický příběh nekončí ukřižováním, nýbrž zprávou o vzkříšení. Tady se však už bez víry neobejdeme. Bez víry, která nesmí být vynucována ani předpokládána. Bez víry, která však zůstává trvalou nabídkou!

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize