Sekularizace náboženství nezničila, jen ho proměnila, vysvětluje různé podoby spirituality Halík

„Ukazuje se, že ti, kteří v dotaznících vyplňují políčko náboženské příslušnosti slovem žádné, tvoří skupinu s ohromnou škálou různých postojů,“ uvádí host Leonarda Plus katolický kněz, filozof a sociolog náboženství Tomáš Halík z Univerzity Karlovy.

Čtěte také

Martin C. Putna: Když papež František mluvil o Rusku, hovořil jako zmatený senior, který o té věci nic neví

Mezi nimi jsou ti, které teolog označuje za „něcisty“, tedy ty, kteří věří, že něco je nad námi. „Uznávají nějaké transcendentální hodnoty, často velmi mlhavě. Do této skupiny patří i přesvědčení ateisté, kterých je ale ve světě i u nás, jak se ukazuje, velmi málo.“

„Náš výzkum by měl přispět ke zpochybnění těch obvyklých kategorií. Nesnažili jsme se o nějaký empirický výzkum. Vycházeli jsme z nich, ale ukázali jsme, že mnohé jsou problematické, protože jimi použité základní pojmy jsou strašně mlhavé.“

Dělení na věřící a nevěřící? Dávno neplatí

Podle Halíka je třeba zpochybnit, že jsou v dnešní společnosti dvě pevné kategorie: věřící a nevěřící. „Mezi těmi věřícími je obrovská škála různých postojů. Od náboženských fanatiků, fundamentalistů, až po lidi hluboké životní moudrosti, spirituálního zakotvení.“

Zvláště u nás platí, že když někdo řekne, že je ateista, tak chce říct, že je normální, jako všichni ostatní.

„Stejně i mezi těmi, kteří se označí za nevěřící, jsou agnostici, tedy ti, kteří považují otázku boha za rozumově nerozhodnutelnou. Jsou zde také ateisté nebo také apateisté, tedy ti, kteří proti náboženstvím celkem nic nemají, ale jsou vůči nim lhostejní.“

Čtěte také

Jaký byl vztah bývalých prezidentů k církvi? Gottwald si ji chtěl podmanit, Zápotocký zrušit Ježíška

Do této rozmanité skupiny patří i ti, kteří se označí za nevěřící v náboženském slova smyslu, ale hlásí se třeba k nějaké hluboké spiritualitě, která se nekryje s klasickými náboženstvími.

„Zvláště u nás platí, že když někdo řekne, že je ateista, tak chce říct, že je normální, jako všichni ostatní, tedy že nepatří k nějaké zvláštní skupině lidí. Tato možná distance od takto jasně profilovaných a definovaných náboženství ale rozhodně neznamená, že tito lidé jsou spirituálně hluší a slepí.“

Vědci odhadují, že tito nezařazení tvoří čtvrtou nejsilnější skupinu po křesťanech, muslimech a buddhistech. „Samozřejmě ale u nich nevíme, co konkrétně se za nimi skrývá.“

Náboženství se nemůže vrátit

Halík nesouhlasí s častou tezí dnešních badatelů, že se náboženství vrací. „Jednak nikdy nezmizelo, ačkoliv zmizelo z hledáčku vědců, kteří se zaměřují jen na jeden typ religiozity, tedy tu církevní. Unikalo jim, že religiozita je daleko širší pojem a to nejzávažnější, že zůstává.“

Čtěte také

Až 100 milionů obětí ročně si vyžádá pronásledování kvůli víře, zmiňuje papežská nadace

Dále dnešní typickou spiritualitou není návrat k těm věcem, které zde byly v premoderní době. „Jsou jistě pokusy oživit tradicionální náboženství, pro mnohé lidi znejistěné relativizmem dnešní doby je to velmi atraktivní. Ale sekularizace náboženství nezničila, jen ho transformovala.“

„Proto dnes vidíme dva velmi výrazné proudy. Jedním je právě necírkevní spiritualita, důraz na duchovní život. Druhým je určité využívání i zneužívání náboženství jako určité politické identitární ideologie. To vidíme například v Polsku, trochu i v Maďarsku. Ale je tu ohromný zájem o spiritualitu,“ konstatuje Tomáš Halík.

Co je to náboženský kýč? Jaké historické kořeny má specifická česká náboženská situace a jak u nás probíhala sekularizace? Jsou tradiční náboženství dnes schopna oslovit mladou generaci? Poslechněte si celé Leonardo Plus. (repríza)