Martin Horálek: Popeleční středou začíná půst, větší otevřenost pro duchovní dimenzi života

Půst a sebeodříkání je součástí většiny náboženských systémů. Praktikují ho hinduisté stejně jako buddhisté. V semitském myšlení je půst vtělen do nábožensko-právních předpisů.

Čtěte také

Martin Horálek: Popeleční středa a paprsek naděje

Ve většině islámských zemí postní měsíc ramadán zcela promění rytmus života. Muslimové nesmí jíst a pít od úsvitu do západu slunce, a tak většinu svých aktivit přesunují na noční hodiny. Půst, arabsky saum, patří k pěti základním pilířům islámu a stejně jako ve většině dalších monoteistických náboženství je úzce propojen s almužnou.

I Židé dodržují několik postních dnů v roce, ale na rozdíl od islámu neexistuje v judaismu žádné dlouhé postní období. Zřejmě nejznámějším postním dnem Židů je Den smíření neboli Jom kipur. Půst trvá zhruba 26 hodin a mimo jiné obsahuje i zákaz sexuálního styku, koupele nebo zkrášlování se. Kdo v tomto období navštívil Izrael, ví, že život se tu prakticky zastaví, nevysílá rádio ani televize a kromě policie, zdravotnictví a armády tu nefunguje téměř nic.

Jak se stávat odolnějšími a silnějšími lidmi

Askeze a posty jsou od samého počátku také nedílnou součástí křesťanství. Stejně jako v islámu a judaismu i u křesťanů vždy existovala silná tradice zbožných poustevníků. Svým asketickým životem vytvářeli ideál duchovního života. Lidé je považovali nejen za morální autority, ale také za osoby obdařené nadpřirozenými schopnostmi nebo mimořádnou moudrostí.

Čtěte také

Brambory a zelé, živobytí celé? Venkovské půsty našich předků se neobešly bez sádla, říká etnolog

Rozštěpení křesťanských církví znamenalo i odlišné postní praktiky. Zatímco u protestantů se půst posunul spíš k individuálnímu rozhodnutí člověka, pravoslaví i katolictví šlo cestou legalismu. Východní a západní církve si tak vytvořily vlastní pravidla. Základem je 40 dnů trvající postní doba před Velikonocemi.

Čtyřicítka je, mimo jiné, symbolické číslo, které se vztahuje k řadě biblických předobrazů. Jen namátkou: čtyřicet dnů trvala potopa světa, čtyřicet let putovali Izraelité z Egypta do Zaslíbené země, čtyřicet dnů se postil Ježíš na poušti a stejný počet dnů strávil po svém zmrtvýchvstání se svými učedníky.

Společný je oběma tradicím také základní smysl půstu jako takového. Jeho podstatou má být větší otevřenost pro duchovní dimenzi života. Půstem ušetřené prostředky je zároveň doporučeno věnovat na charitu a dobročinné účely.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Myšlenky v době postní

Stručný religionistický exkurz ovšem nevypovídá nic o tom, v čem by mohl být půst inspirativní nebo užitečný pro současného člověka. Myslím, že ačkoliv motivace mohou být rozdílné, podstata zůstává. Jde o potřebu člověka dokázat sobě, a někdy i svému okolí, že zvládne překonat těžkosti a nepohodlí. Sportovní terminologií – půst je jakousi posilovnou vůle. Tréninkovým procesem, který člověk zúročí ve chvíli, kdy v životě doopravdy o něco jde.

Není proto až tak důležité, zda svou vůli trénujeme pod hlavičkou novoročního předsevzetí, suchého února nebo postní doby. To skutečně podstatné je, že se i tímto způsobem můžeme stávat odolnějšími a silnějšími lidmi. Že když dokážeme překonat sami sebe, přináší nám to radost a uspokojení. Tak všem, kteří do toho jdete s námi, přeji pevnou vůli a úspěšný půst!

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize