Martin Horálek: Důvěryhodnost církví v nedohlednu

31. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Katolická mše

O tom, že bez důvěry se zejména v krizových okamžicích vládnout nedá, ví své nejen český premiér Andrej Babiš. Druhá vlna pandemie onemocnění covid-19 znovu odhalila, jak cenná je kredibilita pro každého, kdo se pohybuje ve veřejném prostoru.

Vedle politiků existují ale ještě jiné skupiny lidí, které se bez důvěry neobejdou. Patří mezi ně i církve. Bez toho, aby jim lidé věřili a měli k nim pozitivní vztah, do značné míry postrádají samotný smysl své existence.

Čtěte také

V tomto kontextu je velmi zajímavý čerstvý průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění, který ukazuje, že na samém chvostu důvěryhodnosti se u nás ocitly právě politické strany a hnutí a také církve.

U církví se přitom jedná o dlouhodobý trend. Jejich nedůvěryhodnost je pravidelně potvrzována výzkumy minimálně posledních pět let. Bylo by proto příliš jednoduché svést tento nelichotivý stav jen na pedofilní skandály, které zejména katolickou církev v posledních letech pronásledují, i když jistě i ty sehrály svou roli.

Dokonce ani četné toxické vztahy s kontroverzními politiky, kterých jsme periodicky svědky u některých představitelů tuzemské katolické církve, plně nevysvětlují takový propad důvěryhodnosti. Kořeny musíme hledat hlouběji.

Jednoduchá vize lidské dobroty

Při pohledu do minulosti je evidentní, že církve dlouhou dobu řešily především své vnitřní problémy, projevující se ztrátou věřících i vlivu, a zapomněli se ptát, co od nich vlastně společnost očekává nebo potřebuje.

Čtěte také

Dobře to vystihl Tomáš Halík, když v souvislosti s poptávkou po studentech lékařských fakult a zdravotnických oborů upozorňuje, že si nevšiml toho, že by někoho byť i jen napadlo oslovit jako potencionální dobrovolníky také studenty teologických fakult, zejména pak budoucí duchovní. „Připadá mi to smutně příznačné pro naši společnost a její převažující vztah k církvím,“ poznamenává Halík.

A tak zatímco ještě na přelomu tisíciletí bývaly církve součástí společenského diskurzu, jakkoli většinově vyvolávaly spíše kontroverze nebo nesouhlas, dnes se ocitly zcela na pokraji zájmu veřejnosti. Jistě k tomu přispívá i personální krize, které jsme ve vedení tuzemských církví svědky. Snad jen s čestnou výjimkou biskupů Václava Malého a Tomáše Holuba bychom dnes mezi církevními představiteli těžko hledali někoho, kdo je ve společnosti známý a oblíbený.

Intelektuálové, jako jsou Tomáš Petráček, Tomáš Halík nebo Marek Orko Vácha, se většinou etablovali v jiných než teologických oborech a nezřídka jsou lépe přijímáni vně církve než uvnitř. Stejně tak dlouho odkládané jmenování nového pražského arcibiskupa po přesluhujícím kardinálu Dukovi naznačuje, že vhodných kandidátů není právě přehršel.  

Čtěte také

V kontextu řečeného je o to zajímavější ještě jeden průzkum. V českém žebříčku popularity mezinárodních osobností se totiž mezi trojicí nejoblíbenějších jmen pravidelně objevuje papež František. Jeho charisma a osobní integrita jsou evidentně natolik silné, že překonávají denominační a světonázorové bariéry, které nejen v české společnosti bezpochyby také existují.

František přitom jen opakovaně nabízí na první pohled jednoduchou vizi lidské dobroty, tolerance a lásky. Ve světě, který je zahalen mračnem strachu a nejistot, se ale pro mnohé stal majákem naděje, ke kterému upínají své životy. Kéž by osobností s takovou mírou důvěryhodnosti u nás i v zahraničí co nejvíce přibývalo!

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize

autor: Martin Horálek
Spustit audio