Margaret Thatcherová – pokus o kapitalismus pro každého

Od těch dob uplynulo mnoho let, Miloš Zeman možná názor změnil – a především Margaret Thatcherová (1925) je po smrti. U velkých osobností bývá úmrtí důvodem k pokusu udělat za jejich životem pomyslné znaménko plus nebo minus. Margaret Thatcherová je příkladem, že udělat takové znaménko může být složité, ne-li nemožné. I po smrti vzbuzuje emoce, i po smrti jakoby se lidé dělili na její vášnivé příznivce a vášnivé odpůrce.

K politice přičichla coby dospívající dívka, když tatínkovi, obchodníkovi v nevelkém městě dvě stě kilometrů od Londýna – a krátce také starostovi – pomáhala tím, že chodila na schůze, které on časově nezvládal, a pořizovala mu zápisy s přehledem klíčových témat. Vystudovala chemii a později práva a ještě před vstupem do aktivní politiky stihla porodit dvojčata.

Do politiky nastoupila na komunální úrovni počátkem padesátých let a až teprve čtyřiatřicetiletá (1959) byla poprvé zvolena do Dolní sněmovny. Vzhledem k poměrně pravidelnému střídání dvou klíčových britských politických stran si užila pozice ve vládě i v opozici – a její chvíle přichází teprve na jaře 1979, kdy se coby čtyřiapadesátiletá ujala funkce britské premiérky. Vydržela v ní do listopadu 1990.

O této ženě hodně vypovídá téměř každé její politické rozhodnutí, kterých bylo za ta léta nespočet. Hodiny by se dalo hovořit o její snaze omezit ve Velké Británii vliv odborů, posílit průmysl, vrátit zemi mezi vyspělé státy, privatizovat státní majetek do rukou milionů obyčejných zaměstnanců; obecně také maximální důraz na osobní zodpovědnost každého jednotlivce.

Lapidárně řečeno – mnohým tím pomohla, situace mnohých se ale také zhoršila. Jedenáct let její vlády, to je nejen období „bankovních automatů, platebních a kreditních karet, videopřehrávačů, prvních osobních počítačů, faxů, mikrovlnek, satelitní televize a mobilních telefonů“, jak napsal Marek Tomin, ale také období stávek, stálého strašáka nezaměstnanosti, sociálních a dokonce i rasových nepokojů, zvyšující se kriminality, stěhování neplatičů z bytů a třeba i snižování a později zase zvyšování daní.

Žena, která ráda prosazovala své názory (v pevné víře, že jsou jediné správné), někdy až přehnaně zasahovala do chodu jednotlivých ministerstev a čas od času vyvolávala ostré konflikty s ministry, stihla za jedenáct let na postu premiéra zbavit čtrnáct svých ministrů funkcí a dvacet jedna jich „podalo demise“. Jan Čulík o ní po její smrti napsal: „Nemusíte mít rozhled ani moudrost, ale pokud jste sociopat s ostrými lokty a jste schopni prosazovat své postoje s neomezenou agresivitou, všichni ostatní slušní lidé vám ustoupí a vy jste vítěz. O čtvrt století později vás někteří budou oslavovat jako velkého státníka.“

Od roku 1989 byla Thatcherová nepohodlná i pro „své“ konzervativce, kteří ji nakonec dali v listopadu 1990 najevo, že už nemá jejich podporu. Tato (jejími slovy) „zrada s úsměvem na tváři“ skončila její rezignací a několikaletým dožíváním v politice a ve veřejných funkcích. Žena, která tvrdila, že jí politika vzala rodinný život a že znovu už by do ní nešla, zemřela v dubnu 2013 po několikaletém boji s těžkou demencí. Její honosný pohřeb Británii – ostatně jako celý její život – rozdělil, nakonec nestál deset milionů liber, jak její odpůrci vyhrožovali, ale necelé čtyři.

Život Margaret Thatcherové vám s mnoha dalšími podrobnostmi přiblížíme s Lenkou Rovnou, naší přední specialistkou na západoevropské dějiny, v pořadu Portréty na Českém rozhlasu Plus ve čtvrtek 13. června ve 20:10 hodin.