Máma si asi nepřipouštěla, co jí hrozí… Příběh židovské odbojářky Olgy Klicperové a jejích dětí ve vzpomínkách dcery Marty Neužilové
Městečko Bohušovice nad Ohří leží v litoměřickém okrese, v těsném sousedství Terezína. Od podzimu 1941 do léta 1943 přijížděly na tamní nádraží židovské transporty, lidé odtud pokračovali pěšky do ghetta. V Bohušovicích před domem číslo 105 na Masarykově ulici je dnes možno narazit na kámen zmizelých (Stolpersteine), připomínající památku Olgy Klicperové.
Podle stručného nápisu na mosazné tabulce se narodila v roce 1905, v srpnu 1942 ji zatkli, věznili v Terezíně a potom deportovali do Osvětimi, kde byla 12. prosince 1943 zavražděna.
Co už na „stolpersteinu“ není? Olga Klicperová přišla na svět v zámožné rodině Růženy a Rudolfa Beerových. Do Bohušovic se přistěhovala, když se proti vůli židovských rodičů provdala za drážního zaměstnance a později dělníka Stanislava Klicperu, rodem Čecha a katolíka.
Zemřel v roce 1939 na otravu olovem ve fabrice, Olga s ním měla tři syny (Stanislava, Bedřicha a Vratislava) a dceru Martu. Po nacistické okupaci jí i jako vdovu dočasně chránilo někdejší „smíšené manželství“, její děti měly podle norimberských zákonů postavení „židovských míšenců“.
„Maminčini rodiče vlastnili v Lovosicích dům a dva obchody. Byli to věřící Židé, babička pocházela z Merana, dědeček byl obchodník, původem z Prahy-Smíchova. Vybrali mamince ženicha, ale ona si vyvzdorovala otce, tak ji v podstatě vydědili.
Žila potom poměrně chudě v Bohušovicích a hned v roce 1939 se zapojila do odboje, ačkoli měla nás, byla na všechno sama a ještě k tomu byla Židovka. Měla neohroženou povahu, a myslím, že si úplně neuvědomovala, co všechno jí hrozí,“ říká Olžina dcera Marta Neužilová. Právě jejím vzpomínkám jsou věnovány nové Příběhy 20. století.
Marta se narodila 29. července 1932. Uchovává dokumenty, z nichž plyne, že její matka patřila k odbojové organizaci V boj. Podle svědectví někdejšího vojáka, odbojáře a příbuzného Klicperových Josefa Válka (z roku 1969) se skupina scházela u ředitele mlýna v Terezíně Václava Lauckého, který zajišťoval, aby k němu byli političtí vězni z terezínské Malé pevnosti (tehdejší věznice Gestapa) přiváděni na práci. Dával jim jídlo či boty a zařizoval spojení s jejich rodinami.
Pro vězně a jejich rodinné příslušníky obstarávali členové skupiny potraviny, Josef Válek vypovídal, že akce „nabývala velkého rozměru“, podílelo se na ní mnoho lidí, kupovalo se obilí, maso, tuky. Mlynář Laucký byl později zatčen a vězněn. Válek ve výčtu odbojářů zmiňuje i Olgu Klicperovou, která podle všeho pracovala jako spojka a tajná doručovatelka zásilek.
Nebyla to však jediná její pomoc pronásledovaným. Když začaly do Bohušovic přijíždět transporty, musela už mít na kabátě hvězdu, přesto nosila lidem vodu a kousky chleba. „My jsme ty zástupy lidí viděli, bydleli jsme na hlavní třídě, po které chodili. Maminka mezi ně vbíhala a snažila se jim ulehčit. Brala mě s sebou, a vzpomínám si, že za ní jednou běžel nějaký esesák nebo německý voják až domů. Máma uměla bezvadně německy, a on jí varoval, že tohle dělat nesmí,“ vzpomíná Marta, které tehdy bylo devět let.
Její matka varování nevyslyšela a brzy se spojila s lidmi, vězněnými v ghettu (Velké pevnosti): začala pro ně obstarávat léky a dopisy. Židé měli zakázáno psát si s příbuznými a přáteli, povolena byla jen omezená cenzurovaná korespondence.
Do pomoci lidem v ghettu zapojila Olga Klicperová i své děti, Martu a především nejstaršího syna Stanislava: jezdili pro zásilky vlakem do Prahy, třináctiletý Stanislav je pak vozil na kole k průchodům a chodbám v hradbách neboli šancích, kde je tajně předával.
V srpnu 1942 udala Stanislava Klicperu a jeho matku sousedka z Bohušovic paní Johnová. Četníci z ghetta Stanislava zatkli při předávce, přišli si pak i pro Martu a Olgu, její malí synové Vratislav a Bedřich skončili u babičky z otcovy strany, která také žila v Bohušovicích. Marta a Stanislav prodělali výslechy, po nichž je Němci z vězení v ghettu vyhodili (dívku po měsíci, chlapce po třech).
Olga Klicperová v Terezíně musela zůstat, za rok byla jako politicky provinilá přesunuta na Malou pevnost, kde měli Židé obzvlášť těžké podmínky. Koncem roku 1943 byla deportována do Osvětimi, kde jí Němci 12. prosince zavraždili.
Marta Neužilová vzpomíná: „Asi dva měsíce po matčině uvěznění zemřel náš bratr Bedřich na zápal plic, byl z nás nejslabší a neměl odpovídající péči. Maminka se to dozvěděla a chtěla tehdy z ghetta utéct, ale rozmluvili jí to. Co by dělala? Kam by šla? Poslala nám ještě nějaké motáky, a naposledy jsme ji viděli, když nás někdo upozornil, že do Bohušovic na nádraží půjde z Malé pevnosti transport vězňů. Běželi jsme tam, maminka na mě ještě zavolala. To bylo poslední setkání. Babička už byla hodně stará a skoro slepá, neměli jsme s ní žádný vztah. Bylo to těžké. Když jsme dostali zprávu, že maminka zemřela, nevěřili jsme tomu.“
Děti Olgy Klicperové byly záhy vyloučeny ze školní docházky, zbylé roky okupace prožily ve skrytu, neměly potravinové lístky, nesměly chodit ven, nejpozději od roku 1944 jim hrozila deportace.
Po osvobození se od babičky odstěhovaly do domu, v němž kdysi žily s matkou, ale protože jejich byt byl obsazen novými nájemníky, skončily v přízemní místnosti, pod formálním dohledem sousedky –poručnice, s mizivým sirotčím důchodem, víceméně ponechány osudu. Z židovské rodiny Olgy Klicperové nepřežil holocaust nikdo.
Marta Neužilová říká: „Pro mě je dodnes nepochopitelné, že se o nás tehdy nikdo nezajímal. Paní, která bydlela v našem bytě, byla to Češka, mi jednou říkala, že má asi maminčin šicí stroj, singrovku, a že by nám ho měla vrátit. Ale nedala nám nikdy nic. Byli jsme také jediní dědicové domu v Lovosicích po prarodičích z matčiny strany, ale nedostali jsme samozřejmě zase nic.
Nějakou dobu po válce – myslím, že to bylo v roce 1946 – za námi přišli nějací lidé, abychom svědčili u soudu s paní Johnovou a panem Krausem, který byl také souzen za kolaboraci a potvrdil, že paní Johnová udala maminku. U toho soudu jsme byli, paní Johnová dostala asi dva a půl roku a pan Kraus trest smrti. Pak se ukázalo, že ti lidé, co nás oslovili, měli akorát zájem o domek, který paní Johnová po okupaci zabrala. Že by třeba něco udělali pro nás, sirotky, to je zřejmě vůbec nenapadlo.“
Dnes je Marta Neužilová členkou organizace Hidden Child, která sdružuje ukrývané židovské děti. Více se dozvíte, když si poslechnete Příběhy 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
