Macronův jaderný deštník? Oceňuji iniciativu, míní Petříček. Jireš: Zatím se můžeme spoléhat na USA
Americký prezident Donald Trump vyzývá státy NATO, aby se zapojily do zajištění plavby v Hormuzském průlivu. Francie i kvůli tomuto napětí mezi spojenci nabízí evropským státům pokročilou odstrašující sílu, takzvaný jaderný deštník. „Neměli bychom od toho příliš očekávat,“ míní v Pro a proti analytik Centra transatlantických vztahů a někdejší stratég ministerstva obrany Jan Jireš. „Je dobře, že ta debata začíná,“ chválí exministr zahraničí a poradce prezidenta Tomáš Petříček.
Evropští ministři zahraničí se radí, jak by měli na výzvu amerického prezidenta reagovat. Pokouší se americký prezident o jakýsi nátlak?
Jan Jireš: To není nic nového ani překvapivého, Trump to udělal už několikrát. Spíš to čtu jako projev toho, že se Američanů dostávají do úzkých a potřebují to urgentně řešit.
Čtěte také
Já bych doporučil, aby se Evropané pokud možno oprostili od emocionálních soudů nebo škodolibosti a pouze si vyhodnotili, jestli by taková věc pro Evropany byla potřebná a výhodná.
Tomáš Petříček: Pro Evropu je Hormuzský průliv velmi důležité místo. Připomeňme, že 20 procent světového obchodu s ropou prochází tímto místem. A pokud Írán využívá svou nesilnější kartu a blokuje ho, tak to způsobuje problémy celé světové ekonomice. I
za Českou republiku bychom měli prospěch z toho, aby zbytek Severoatlantické aliance pomohl Spojeným státům.
Macronův jaderný deštník
Trump řekl deníku The Financial Times, že „pokud nedostane od spojenců žádnou, nebo negativní reakci, bude to pro budoucnost Aliance velmi špatné“. To vyvolává další pochybnosti o spojenectví mezi Spojenými státy a zbytkem Severoatlantické aliance. I kvůli tomu vzrostlo podle francouzského prezidenta riziko překročení jaderného prahu. Nabídl proto Evropě svůj jaderný deštník. Zaslouží si za to pochvalu, nebo kritiku? Může to evropskou bezpečnost významně zvýšit?
Jireš: Jsem poměrně skeptický. Na jednu stranu souhlasím s tím, že bychom se o tom s Francouzi měli bavit jako Evropané a jako Česká republika. Ale zároveň si myslím, že bychom od toho neměli příliš očekávat.
Čtěte také
Petříček: Já iniciativu oceňuji už jenom z toho prostého důvodu, že právě otázka jaderného deterrentu (systém jaderného odstrašení) pro státy, které se na deterrentu nepodílely, byla do jisté míry historicky tabu. A také to ovlivňuje naší strategickou debatu, naši schopnost myslet v té skutečně geostrategické rovině.
A samo o sobě pomůže, že to tabu nebude?
Petříček: Myslím, že se to „odtabuizovává,“ za prvé si Evropané uvědomují – a francouzský prezident je v tomto poměrně otevřený – že garance Spojených států nejsou dnes už vnímány jako automatické, včetně jaderného odstrašujícího prvku, který Američané v Evropě mají.
Evropané si uvědomují, že to nakonec musí být i otázka posílení evropského pilíře, včetně potenciálně i odstrašujícího prvku v podobě jaderného deštníku. Byť já jsem samozřejmě skeptický, jak rychle se dostaneme k tomu, že by ten evropský pilíř včetně jaderného odstrašujícího prvku vznikal – ale to, že ta debata začíná, je dobře.
Spoléhat se na USA?
Může se Evropa spolehnout na americký jaderný deštník v rámci NATO, anebo potřebuje budovat i vlastní jadernou sílu?
Jireš: Zatím se na něj spolehnout může. Američané od nástupu Trumpovy administrativy před rokem a dvěma měsíci nevynechali jedinou příležitost, aby nás ujistili, že americké závazky v oblasti jaderného odstrašení jsou platné, budou platné a budou naprosto spolehlivé.
Čtěte také
Američané po nás chtějí, abychom jako Evropané převzali hlavní díl odpovědnosti za odstrašení a obranu Evropy v konvenční oblasti. Ale jak říkám, opakovaně, na všech možných úrovních a všemi možnými prostředky a nástroji nás Američané ujišťovali a ujišťují, že toto se v žádném případě netýká jaderné komponenty odstrašení, že americký jaderný deštník bude i nadále nad Evropou roztažen – a že se tedy můžeme i nadále spoléhat v rámci NATO na americké jaderné odstrašení.
Jestli se na to můžeme stoprocentně spoléhat, to nevím, ale to neví nikdo. A neví to nikdo od roku 1949, to znamená od vzniku NATO.
Po celou dobu existence NATO existovaly pochybnosti na americké i na evropské straně, jestli ta takzvaná extended deterrence (systém odstrašování, kdy stát s jadernými zbraněmi slíbí, že využije vojenské kapacity k obraně spojenců) v jaderné oblasti je skutečně věrohodná.
Čtěte také
Zažili jsme už v době studené války řadu krizí nebo nedorozumění, kdy Evropané měli pocit, že americký jaderný deštník a záruky s ním spojené jsou nedostatečné. Ani dnes nejsme v jiné situaci. A dokonce bych řekl, že ve srovnání s řadou situací v době studené války ty americké závazky tak, jak jsou vyjadřované, jsou silnější, než byly tehdy.
Čili jestli tomu správně rozumím, tak stažení amerických jaderných kapacit z Evropy nehrozí. Jsme opakovaně ujišťováni, že se americký jaderný deštník na Evropu vztahuje. Tak nakolik může být Macronova iniciativa chápána jako možná i jakési alibi nebo omluva za nedostatečné navyšování konvenčních zbraní?
Petříček: Já to nevnímám jako alibi nebo vymlouvání se na to, že v konvenčních kapacitách Evropa odstrašující prvek, deterrent, možná buduje, ale ne tak rychle, jak by měla. Na druhou stranu Evropa dnes rychle přezbrojuje, výdaje na obranu se navyšují napříč Evropou.
Jde jaderný deštník proti americkým zájmům, proti zájmům NATO?
Petříček: Nevnímám, že by to šlo proti americkým zájmům. Myslím, že se dnes nacházíme v situaci, kdy se obě strany Severoatlantické aliance baví o tom, jak spolupráci transformovat. Myslím, že v evropském zájmu je, aby se postavila skutečně na partnerství dvou rovných partnerů všeho všudy, včetně strategické úrovně.
Čtěte také
Schopnost autonomního jaderného odstrašení je součástí strategického vyvažování ve smyslu dva partneři, kteří jsou si rovni, spolupracují na vlastní bezpečnosti.
Já to vnímám jako spíše posílení toho evropského pilíře Severoatlantické aliance, jako schopnost nabídnout i americkým partnerům v dnešní globální situaci.
Jaderný arzenál Číny roste – nemáme tedy jenom jaderné soupeření mezi Ruskem a Spojenými státy, ale vstupuje do toho další, třetí aktér. Evropa by měla být čtvrtý aktér, který vyvažuje globální realitu v tom bohužel pro řadu lidí děsivém, ale existujícím soupeření v případě jaderného vyvažování.
V počtu jaderných hlavic je Evropa trpaslíkem jak proti Spojeným státům, tak proti Rusku a pravděpodobně i Číně. Je vůbec jasné, co Evropa v tuto chvíli v tomto směru potřebuje? Má smysl rozšiřovat francouzsko-britský evropský jaderný arzenál v situaci, kdy chybí protivzdušná obrana?
Jireš: Smysl to má vždycky. Souhlasím s tím, že je potřeba ocenit, že francouzský prezident s tím nápadem vystoupil. Byť to, jak to formuloval, je velice nejasné a nekonkrétní, jak už mají Francouzi ve zvyku – na jednu stranu je to poměrně dalekosáhlé rétorické vystoupení, na druhou stranu absence konkrétních detailů nebo návrhů. Uvidíme, co se z toho vyvine.
Čtěte také
K vaší otázce, samozřejmě je potřeba všechno. Bohužel jsme v situaci takové bezpečnostní reality v Evropě a ve světě, že s ohledem na naše vojenské kapacity musíme budovat všechno – a teď hovořím nejen o České republice, ale o Evropě jako celku.
Potřebujeme budovat těžké vojenské síly. Potřebujeme moderními technologiemi vybavené jednotky, které budou schopny vést takovou formu války, jakou vidíme na Ukrajině s použitím dronů.
Musíme budovat všechny druhy zbraní včetně námořnictva, letectva. A musí to být podloženo i dostatečně věrohodným jaderným odstrašením. To všechno dohromady stojí a bude stát neskutečně obrovské peníze, ale bohužel tak to je a nevyhneme se tomu.
Zajistí projekt Elysejského paláce bezpečí celé Evropě, nebo jde spíš o politické gesto? Nehrozí, že projekt oslabí vazby s Washingtonem? A do jaké míry by se měla evropská obrana osamostatnit od Spojených států? Poslechněte si celou debatu v audiu na začátku článku.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
