Sbormistr ztotožnil oběť, souhlasí s kritikou filmař z Novy. Dokumentarista: Chybí osvěta i pravidla

Tvůrci filmu Sbormistr se inspirovali případem sboru Bambini di Praga a jeho vedoucího, který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Jedna z obětí tohoto muže však filmařům nedala svůj souhlas a ve filmu se jasně poznala. Tvůrci jí ani nezměnili křestní jméno. Teď tu máme předběžné opatření soudu. Je situace kolem vztahů s dotčenými oběťmi příběhů natolik závažná, že by se přístup k natáčení přinejmenším v rámci žánru true crime měl jednoznačně změnit?

Lukáš Houdek: Myslím, že by se určitě zpřísnit měl. Myslím, že by měla vzniknout pravidla pro filmaře – a to od asociací, které lidi ve filmovém průmyslu sdružují.

Čtěte také

Stopka pro Sbormistra? Soud vyslal signál, že ochrana obětí je důležitá, reaguje právnička

Je velmi snadné tvůrce plísnit za to, že se nechovají citlivě. Nicméně v situaci, kdy žádná pravidla úplně neexistují, je to trošku nefér. Pro toho, kdo neprošel vzděláním, kde se toto skutečně systematicky učilo, je velmi těžké osvojit si pravidla, na co všechno musí dávat pozor. 

Reitler: Já souhlasím s tím, že by osvěta mezi námi v audiovizi měla být zřejmě intenzivnější, protože právní rámec se nemění, ale mění se etický. Máme se poučit a udělat opatření, jak nechybovat.

Čtěte také

„Nejtěžší bylo se z role dostat.“ Debutantka Falbrová získala Českého lva za roli ve filmu Sbormistr

Jiná věc je ale, že mluvíme-li o pravidlech, tak pravidla jsou tu docela dobře definovaná jednak občanským zákoníkem, který chrání osobnost člověka, jde o vážnost, soukromí, podobu a tak dále. A pak je tu trestní řád, který zase zabraňuje zveřejňování, takzvaný náhubkový zákon. To je právní rámec, ve kterém se pohybujeme.

Myslím, že případ Sbormistr spíš naznačuje, že to třeba tvůrci nevěděli dost jasně, dost včas. Čili lze se dopídit. Proto se vracím k úvodu, osvěta u nás v oboru je namístě.

Osvěta a pravidla

Osvěta a pravidla, to jsou dvě různé věci. Osvěta je na místě, na tom se určitě shodnete. Ale jak to, že se to dosud dělalo bez potřebné osvěty? Nebyla zapotřebí, nebo se celou dobu šlapalo po právech obětí? Dosud záleželo na konkrétních tvůrcích, jejich vychování a slušnosti?

Houdek: Pravda je všechno, co říkáte, alespoň z mého pohledu. Nicméně v posledních letech formát true crime zažívá boom nejenom ve světě, ale i u nás. Nutno podotknout, že problémy, kdy se ozývají oběti nebo pozůstalí po obětech, se netýkají jenom Česka. Potýká se s nimi třeba i platforma Netflix. A je otázka, jestli tady máme pravidla a dostatečně nastavenou etiku.

Čtěte také

Psychologové, dubléři i koordinátoři intimity. Snímek Sbormistr si kvůli věku hereček vyžádal specifické natáčení

Máme? Stačí zmiňovaná osvěta, anebo bychom měli opravdu zpřísnit pravidla a jakým směrem? 

Houdek: Když jsem si zákon na ochranu osobnosti četl, tak mi přišel velmi vágní. Teď nevím přesně, z jakého je roku, ale myslím si, že už bude poměrně starý a nebude úplně reflektovat naše aktuální potřeby.

Když jsem se tématem zabýval do hloubky a mluvil jsem i s Michalem Reitlerem, tak mi vyvstalo, že by bylo fajn, kdyby nějaká z filmových asociací dala dohromady třeba guidelines (instrukce, návod, pozn. red.) pro stávající i budoucí filmaře. Návod na to, na co si dát pozor.

Druhá věc, která tady chybí, je vůbec znalost nebo osvěta o tom, jak funguje trauma. Protože filmaři si můžou myslet, že postupovali eticky nejvíc, jak mohli. Nicméně pokud nerozumí tomu, jak funguje trauma, tak si můžou třeba vykládat chování nebo nějaké odpovědi a reakce oběti určitým způsobem. A to nemusí úplně odpovídat tomu, jak to oběti reálně cítí.

Guidelines pro filmaře

Umíte si představit návod, který by specifikoval osvětovým způsobem, co to je trauma a že mohou tvůrci konkrétním lidem ublížit, pakliže guidelines nebudou respektovat?

Reitler: Velmi dobře. Už jenom proto, že se tomuto žánru věnuji poměrně dlouho, asi deset let, a to už si vycvičíte nějakou ostražitost – když máte v ruce skutečný případ nebo příběh, jestli je to v zájmu (účastníků), když se zastáváte někoho, tak jestli by to chtěl, a jakým způsobem s ním pracujete.

Nějaký etický rámec si držíme, aktualizujeme ho po cestě, protože se snažíme neubližovat.

Čtěte také

Kauza Sbormistr: na návodu, jak jednat s oběťmi, nepracujeme, ale měli bychom, zní z Asociace producentů

Co se změnilo v poslední době? Jak řekl Lukáš Houdek, žánr tru crime zažívá v posledních 15 letech obrovský nárůst popularity. Malé děti už na základních školách píší projekty o sériových vrazích, což je na pováženou. Ale jak je možné, že dřív jsme tuto debatu nevedli? Co se tady změnilo?

Reitler: Když nemáte souhlas a zároveň se rozhodnete vyprávět událost perspektivou oběti, což je ta nejnebezpečnější cesta, která vyžaduje nejvíc péče, tak se musíte maximálně vzdálit. To znamená změnit jméno, věk, pohlaví, čas, kdy se to odehrává, okolnosti.

Sbormistr ukázal situaci, která by neměla nastat. Tvůrci hned v několika parametrech ztotožnili předobraz.

Není to tak, že by se oběť poznala ve filmu, je to opačně. Tento film nastavil parametry tak, že oběť mohla být rozpoznána. A tím dochází teď k debatě, jestli nemáme mít pravidla, jak se kolem toho poučit.

Kam až mohou filmaři zajít při práci se skutečnými, bolestivými příběhy, aby nepoškodili oběti? Kde končí svoboda tvorby a začíná neúcta k obětem? Poslechněte si celou debatu.