Lukáš Jelínek: Pravidla pro přímou volbu prezidenta by měla být srozumitelnější
„Pokud jde o úmysl, je člověk vždycky velkorysý. Ale má-li jej uskutečnit, je to jiné,“ napsal kdysi Erich Maria Remarque. Dokladem této myšlenky je i naše česká přímá volba prezidenta republiky. Na počátku byl ušlechtilý záměr vyhovět veřejnému mínění a vložit výběr hlavy státu do rukou všech občanů, aby se posílila jejich loajalita k ústavnímu systému a zvýšil zájem o politiku.
Pro samotné kandidáty potom byla zformulována poměrně vstřícná pravidla, a v některých ohledech dokonce chybí mantinely úplně.
Čtěte také
Jenže stejně jako pořádek dělá přátele, tak zmatek a chaos plodí pouze neporozumění a konflikty. Začátkem října to bylo deset let, co přímá volba prezidenta nabyla účinnosti. Pokud ji dosud provázely dětské nemoci, nastal nyní čas je vychytat. Zvlášť když už z dřívějška víme, že příslušnou legislativu je s to Nejvyšší správní soud interpretovat odlišně od expertů resortu vnitra.
Ti přijímají kandidátní listiny a rozhodují, kdo bude k volbě připuštěn, avšak když se adepti odvolají, mají konečné slovo soudci. A i letos se může stát, že některé vyřazené zájemce vrátí zpátky do hry. Ústavní právníci naopak připouštějí, že kdyby si někdo z adeptů stěžoval na akceptování kandidatury některého z konkurentů, také by mohl uspět.
Velkorysost je chvályhodná
V této souvislosti bývá zmiňována Denisa Rohanová. Využila benevolence zákona a sesbírala si nominační podpisy poslanců ještě v minulém funkčním období, dávno před vyhlášením prezidentské volby. To je absurdní. S takovou by kdokoli mohl shromažďovat podpisy pro strýčka Příhodu klidně deset nebo dvacet let předem, aniž by věděl, zda vůbec bude za tak dlouhou dobu přímá volba existovat.
Čtěte také
Úprava zákona v tomto bodě se jeví jako nejnutnější. Legislativci by se mohli leda ještě zamyslet, zda v případě mimořádné volby prezidenta, kdyby ten dosavadní přestal mandát vykonávat, neakceptovat podpisy předcházející poslední řádné volbě. To je ale detail.
A máme tu další rébus. Co když se po vyhlášení prezidentské volby vymění osazenstvo horní či dolní parlamentní komory? Logické by potom bylo připustit podpisy minulých i čerstvých zákonodárců. Jak ale naložit s jejich kombinací?
Tvrdým oříškem k rozlousknutí je i možnost poslanců a senátorů upsat se vícero kandidátům. Vzhledem k tomu, že oproti 50 tisícům podpisů občanů stačí jen podpis deseti senátorů či 20 poslanců, dávalo by smysl chtít, aby jeden zákonodárce mohl mít pouze jednoho favorita.
Čtěte také
Poněvadž je též hodně diskutován přezkum podpisů občanů, kdy dochází k zobecňování náhodně vybraných vzorků a uchazečům může kandidatura utéct jen o chlup, padl už návrh inspirovat se u jižních sousedů. Znamenalo by to na jedné straně ověřovat podpisy rovnou na Czech POINTech, na straně druhé by se snížila laťka pro jejich počet. Námitky vůči rakouskému modelu ale připomínají organizační a technické bariéry. Volit přímo sice chceme, byli bychom ale kvůli tomu ochotni běhat po úřadech? Hlavně ale toto nelze změnit bez novelizace ústavy. A k ní by mělo docházet vzácně, pouze v nouzi nejvyšší.
Ministr vnitra Vít Rakušan avizoval, že si po lednové volbě sedne s kolegy a prodiskutuje, zda a jak speciální zákon o volbě prezidenta upravit. Opomenout by ale neměl ani debatu s opozicí, aby v ní nezakořenil pocit, že hrozí účelové zásahy ve prospěch určitého typu kandidátů. Pokud se však politická reprezentace na změnách domluví, bude to jedině dobře. Velkorysost je chvályhodná, u legislativy si ovšem ještě víc ceňme její srozumitelnosti.
Autor je politický analytik
Čekání na prezidenta
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
