Ludvík Souček – záhady milovníka záhad

2. červen 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ludvík Souček: Tušení stínu

Zatímco vědci mnohé z jeho názorů vyvrátili nebo opravili, obyčejní čtenáři nedají na knížky Ludvíka Součka dopustit. Psal o záhadných věcech tak, až z toho běhal mráz po zádech.

Cesta do literatury

Na počátku zájmů nestora české sci-fi, narozeného 17. května 1926, stála fotografie. Sám nadšeně fotografoval a napsal o tom i několik knih, například Cesty k moderní fotografii (1966). Pro mládež vydal vtipnou popularizující knížku Jak se světlo naučilo kreslit (1963). Po studiích na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1945 – 1951) a práci asistenta na zubní klinice v Praze vstoupil Souček roku 1954 do armády a odjel do Severní Koreje jako vojenský lékař.

Před mnoha lety se objevila informace, že v Koreji se měl účastnit pokusů na amerických válečných zajatcích, neexistují pro to ale žádné důkazy. Jako zubař byl přidělen na ošetřovnu tábora v Panmundžonu, pracoval i na stomatologickém oddělení československé civilní nemocnice v Čondžinu, která měla na starost provoz dalších šesti detašovaných pracovišť poblíž čínských a sovětských hranic na severu Koreje.

Po návratu do Československa v březnu 1955 pracoval ve vojenské nemocnici v pražských Střešovicích (údajně se staral o zuby například Ludvíka Svobody nebo Martina Dzúra). Od roku 1964 pracoval na ministerstvu obrany, kde byl poradcem a později tiskovým tajemníkem generála Václava Prchlíka. Jako lovec záhad vzbudil rozruch poprvé právě v roce 1964, když vyšel první díl jeho trilogie Cesta slepých ptáků, kde zveřejnil celou řadu indicií o působení mimozemšťanů na naší planetě. Další díly se jmenovaly Runa Rider a Sluneční jezero.

Ludvík Souček

Nesnesitelně lehké psaní

Po roce 1968, kdy byl generál Prchlík politicky perzekvován, se Souček uchýlil do armádního filmu (1969), později do armádní redakce Československé televize (1971) a nakonec do oddělení populárně naučné literatury nakladatelství Albatros (1972). To už měl za sebou přelomovou práci: překlad legendární knížky Ericha von Dänikena Vzpomínky na budoucnost (1969). Po celý život Souček bytostně miloval tajemno a čtenáře učil novému způsobu hledání a nahlížení pod povrch věcí. Záhadné znalosti v dávné minulosti, podivné artefakty, zmizelé vyspělé civilizace, návštěvníci z vesmíru…

Na Součkových knihách vyrůstaly generace mladých do 80. let minulého století a některé z nich nasměrovaly na vědeckou dráhu, jak sami přiznávají. Byť Součkovo pojetí dnes renomovaná věda odmítá, všichni mu přiznávají čtivost a poutavost. Kladl znepokojující otázky a o podivuhodných jevech referoval s humorným nadhledem. „Psal až trestuhodně lehce,“ řekl kdysi publicista Ondřej Neff. Celkem napsal Souček na padesát titulů. Kromě knih o záhadách psal i beletrii v žánru sci-fi.

Netušené souvislosti?

Součkovým ústředním dílem se stala trilogie, jejíž první díl vyšel roku 1974 pod názvem Tušení stínu. Pamětníci dodnes připouštějí, že uprostřed normalizační nudy to byla doslova bomba. Obratně napsané dílo z tehdy nové oblasti, které se dnes říká spekulativní literatura, bylo ale pro některé „faktografií plnou záhad“. Pokračování pod názvem Tušení souvislostí (1978) první díl ještě předčilo. Souček chtěl sérii završit knihou Tušení světla, kde nadhozené záhady vysvětlí, nebo alespoň přinese ucelenou hypotézu. Knihu také napsal a dal rukopis přepsat. Jediný exemplář se však v prosinci 1978 (zřejmě v nakladatelství Albatros) ztratil.

Ondřej Neff

Krátce poté dostal Souček svůj devátý a poslední infarkt; zemřel v posteli ve svém bytě v Praze, nebyl tedy zabit agenty tajných služeb nebo mimozemšťany. Žil život plný psaní, jídla a pití. Dlouhá léta bojoval s nadváhou, v některých obdobích měl přes 150 kilogramů. Vyšetřování ztráty rukopisu nepřineslo žádný výsledek. Milovníci záhad začali spekulovat, že rukopis odcizili mimozemšťané (jejichž existenci měl Souček údajně potvrdit) nebo pracovníci tajných služeb (protože podle další konspirativní teorie měl Souček objevit „cosi velkého“). Část rukopisu byla později objevena a publikována, zásadní nebo převratné informace ale neobsahovala.

Ani reformista, ani sekerník

„Souček byl sopka nápadů,“ napsal jednou Ondřej Neff. Po publikaci Součkovy trilogie Cesta slepých ptáků (1964) mnoho čtenářů uvěřilo, že na Marsu skutečně žijí potomci Vikingů unesených mimozemšťany. Jeho dílo patří i do historie detektivky pro svou postavu detektiva Martina, který se objevuje v knihách Případ ztraceného suchoplavce (1968), Případ jantarové komnaty (1970), popřípadě Případ baskervillského psa (1972). Jeho knihy vycházely i v 90. letech, několikrát zvítězil v anketách o nejoblíbenějšího autora.

Erich von Däniken

Kritici mu vyčítají poplatnost dobové ideologii (členem KSČ byl Souček od roku 1945): „Táta byl komunista straně věrný a nadto voják, a jakkoli dělal tajemníka generálu Prchlíkovi, tak bych nemyslel, že byl nějaký reformní komunista. Ale také žádný sekerník. Stranické prověrky po osmašedesátém roce přežil, zaslechl jsem doma, že při nich sám nikoho nepotopil, ze strany ho nevyrazili, ale taky si nevzpomínám, že by se s ním komunisté nějak chlubili jako s režimním autorem. Skoro myslím, že ho mrzelo, že k padesátinám nedostal – přes svoji oblibu u čtenářů – ani titul zasloužilého umělce nebo tak,“ uvedl nedávno Součkův syn David.

Příznivci sci-fi jsou Součkovi dodnes vděčni za jeho článek Přímluvy za budoucnost (Literární měsíčník 6/1978), bez kterého by nemohly vzniknout první české a slovenské sci-fi kluby – tehdejší režim se totiž takových spolků obával. „Souček byl složitou osobností. Myslím, že je v některých ohledech nedoceněný. Byl to člověk velice hodný, který v sobě tutlal své agrese a dostával je ze sebe, akorát když se opil, což bylo dost často,“ řekl o něm jeho spolužák a kolega Josef Nesvadba.

autor: David Hertl
Spustit audio