Luboš Palata: Natálka z pláže v Mariupolu

Pláž je na okraji ukrajinského města jménem Mariupol a má podobně daleko do krásy, jako celé to přístavní město, kde na jedné straně stojí obří ocelárny a na druhé nákladní přístav, do kterého vede železniční trať, která vozí výrobky oceláren rovnou do velkých lodí, které je odvážejí do celého světa.

Majitelem oceláren, přístavu a možná i železniční vlečky je ukrajinský oligarcha Rinat Achmetov, až do začátku války s ruskými separatisty nejbohatší člověk na Ukrajině. Dnes je otázka, co mu z jeho bohatství ještě zbývá.

Čtěte také

Fotografie v mém mobilu je z počátku léta, kdy tady, na rozdíl od mnoha jiných částí východní Ukrajiny, byl mír.

Těžko říci, kde je ona holčička z mariupolské pláže dnes. Možná, že s rodiči ještě zůstává v Mariupolu, který je celý obležen proruskými separatisty smíchanými s ruskými vojáky, takže se těžko pozná, kdo je kdo. Možná ta holčička z pláže začala přes hrozící obsazení téměř půlmilionového města chodit do školy, hádám, že asi do první třídy, ale doma mají její rodiče i ona všechno zabaleno, aby až přijdou okupanti, se sebrala a odešla někam do bezpečí.

Je také možné, že její rodiče na nic nečekali, a když tanky z Ruska překročily ukrajinskou hranici a dobyly ukrajinské pobřežní městečko Novoazovsk, tak ve chvatu do auta naložili, co měli a vydali se neznámo kam směrem na Západ, ke známým, příbuzným, či prarodičům. A malá holčička, říkejme jí třeba Natálka, se rodičů ptala, před kým, že to vlastně utíkají. „Před ošklivými lidmi,“ mohla znít odpověď, nebo prostě „před válkou“.

Plačící holčička|foto: Fotobanka PhotoRack

Nebo možná, že Natálce nic neprozradili a jen jí řekli, že prázdniny prostě jen neskončily a že se jen tak prodlužují. U babičky na venkově, na pláži v ještě bezpečné Oděse, nebo v krásných horách ukrajinského Zakarpatí.

Nevím, co bych svému šestiletému děcku, kdyby se k Praze blížily tanky okupantů, říkal já. Nevím, jakým směrem bych utíkal, nevím, jestli bych utíkal s ním, nebo bych stavěl barikády a zpod postele vytáhl zprovozněný samopal a neprůstřelnou vestu ze Sarajeva a šel se pokusit okupantské tanky zastavit.

Nevím, co bych dělal, ale musím na to myslet. Musím myslet na holčičku z pláže v Mariupolu, musím myslet na válku, která je blíž, než se zdá. A modlit se, aby opravdu a pokud možno hned skončila. A aby se vyhlášené příměří změnilo v mír. A aby se Natálka mohla vrátit na svoji pláž u Mariupolu.

Klidný víkend vám přeje váš Luboš Palata.