Luboš Palata: My Češi i východní Němci jsme stále trochu „východní“
Mému mladšímu synovi Davidovi bylo 20. Vyprávění o tom, že východní Německo bylo kdysi samostatným a nám podobným komunistickým státem, bere přibližně stejně, jako moje generace padesátníků to, že Zakarpatská Ukrajina byla kdysi součástí Československa.
A že jedním z velkých měst meziválečného Polska bylo hlavní město Litvy Vilnius. Když David jede za jedním ze svých kamarádů do Lipska, nejede do východního Německa, ale prostě do Německa, do Spolkové republiky.
Čtěte také
30 let, které v těchto dnech uplynou od znovusjednocení Německa, nutí nás, kteří jsme ještě zažili předchozí, s námi v mnoha ohledech velmi srovnatelnou podobu východního Německa jménem NDR, k zamyšlení nad tím, v čem se nám tato část Evropy vzdálila. V dobrém, ale někdy i ve špatném směru.
Začnu tím, v čem jsme na tom po 30 letech lépe. Počet obyvatel České republiky za 30 let neklesl, ale stoupl. To je z pohledu drtivé většiny bývalého NDR, kde počty obyvatel klesly o desítky procent a stále klesají, malý zázrak. Přičinily se o něj sice také statisíce cizinců, kteří se do Česka přistěhovaly, ale faktem je, že Čechů se příliš neodstěhovalo. Jsme v tom východoevropská anomálie, jacísi premianti Východu.
A měli bychom si toho nejen vážit, ale také se snažit, aby tento stav, kdy se k nám více lidí stěhuje, než odchází, dál trval. Na obrovských sociálně-ekonomických problémech nejen bývalé NDR, ale třeba i Pobaltí nebo Bulharska, je vidět, jak špatné je, když je to naopak.
Odpor k přistěhovalcům
Na bývalé NDR je ale také vidět, jak moc hospodářsky i jinak, zemi pomůže, když se stane součástí Západu. Tou se NDR stalo sjednocením s Německem západním právě už před oněmi 30 lety. Kdy se východní Němci stali vedle obyvatel Spolkové republiky i součástí Evropské unie, respektive v prvních letech to ještě bylo Evropského společenství.
Čtěte také
Ekonomicky je na tom drtivá část východního Německa lépe, než Česká republika, příjmy tamních domácností, které jsou na skoro 90 procentech západních spolkových zemí, jsou pro nás Čechy stále nedostižným snem. Podobně jako tamní dálnice, železnice, internet, ale i celkové fungování státu.
Pak jsou ale věci, které nám zůstaly společné: Nevíra v demokracii, která je mezi východními Němci stále mnohem vyšší než na západě Německa. Vyšší podpora xenofobním, či na komunistickou minulost navazujícím politikům a stranám, než je na Západě obvyklé. Odpor k přistěhovalcům, především proti muslimům. A také jistá podivná příchylnost k putinovské Moskvě.
Prostě ani po těch 30 letech nejsme ani my, ani východní Němci, takovými demokraty, jako ti, co v demokracii žili od války. Nebo ji mají téměř nepřerušeně ještě mnohem déle. Totalita v nás zanechala hlubší stopy, než si dokážeme připustit. Jsme pořád trochu východní. Východní Němci i my Češi.
Autor je komentátor Deníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
