Jiří Pehe: Východní Německo je laboratoř postkomunismu
Výsledky zemských voleb v Braniborsku a Sasku, v nichž posílila krajně pravicová Alternativa pro Německo, opět rozpoutaly mezi politickými analytiky spory o to, co je vlastně důvodem toho, jak východní Němci volí.
A nejen východní Němci, protože podobnou zálibu v nacionálně populistických uskupeních, jakou vidíme ve východním Německu, lze pozorovat i v dalších postkomunistických zemích střední Evropy.
Čtěte také
Zmíněný spor spočívá v tom, že jedni chtějí striktně uplatňovat na bývalé komunistické země měřítka a sociologické metody, které lze aplikovat na západní země. Když vysvětlují volební preference nemalých částí postkomunistických společností, které volí nacionální populisty nebo extrémisty, slyšíme, že mezi důvody patří pocit marginalizace, nenaplněná očekávání nebo frustrace.
V tom jsou prý dnes bývalé komunistické země stejné jako ty západní, kde koneckonců také posilují, a v několika zemích dokonce i vládnou, nacionální populisté.
Druhá skupina analytiků a komentátorů uznává, že zmíněné frustrace bezpochyby k volebním úspěchům populistů a extrémistů přispívají, ale že svoji roli hraje – i 30 let po pádu komunistických režimů – cosi jako ne zatím zcela vyléčený virus, který do myslí lidí zaselo několik dekád sovětské nadvlády.
Frustrace z demokracie a nostalgie
Že tedy nadále existuje a důležitou politickou roli hraje mentalita zděděná z bývalého režimu, která se projevuje jistou příchylností k autoritářství či pohrdáním demokratickými pravidly hry a právním státem.
Čtěte také
Jak už bylo řečeno, i v řadě západních zemí jsme svědky nástupu nacionálních populistů a obecně nesystémových stran. Přispívá k tomu strach z různých dopadů globalizace, oslabování postavení „bílého muže“ a s tím spojený růst vlivu žen i menšin, jakož i ekonomická marginalizace částí západních společností. Populisté nabízejí jednoduchá řešení na složité problémy nebo romantický návrat do jakýchsi prý lepších časů.
Ale ani tam, kde se dostali k moci, nevedou frontální útok na základní principy liberální demokracie. Už proto, že v cestě jim stojí silný systém institucí právního státu, jakož i silná občanská společnost. Navíc si většina západních společností nemyslí, že jejich problémy vyřeší nějaká forma autoritářství, obcházející pravidla demokratické hry.
V postkomunistických zemích jsme naopak svědky toho, že se nacionální populisté, pokud se dostali k moci, snaží měnit samotná pravidla hry a pohrdají právním státem. K tomu všemu se přidává v nemalých částech společnosti, zejména těch věkově starších a méně vzdělaných, jistá nostalgie po starých přehledných pořádcích.
Čtěte také
A také určitý typ mentality, ovlivněný dodnes rituály, mentálními stereotypy i jazykem bývalého režimu. Komentátor Alexandr Mitrofanov tuto mentalitu popsal jako „služebnickou“. A od leckterého rádoby vlastence a obránce visegrádských pořádků to schytal za svůj výrok, že společnost je u nás rozdělena mezi občany a pouhé obyvatele.
Dotkl se ale něčeho podstatného, když upozornil, že dodnes je v bývalých postkomunistických zemích kritická masa lidí, kteří nechtějí nebo možná ani neumějí být sebevědomými občany, a chtějí nad sebou pány, kteří rozhodují za ně, jak věci budou. A respektují, že ti „nahoře“, jak vědí dobře už z bývalého režimu, údajně potřebují klid na práci, který příliš mnoho demokracie a občanství narušuje.
Volební výsledky ve východním Německu to jen potvrzují. Ať už jsou frustrace východních Němců jakékoliv, je zřejmé, že AfD, pokud by se dostala k moci, je nevyřeší.
Asi to ví i mnozí z těch, co AfD ve východním Německu volili, ale převážila u nich frustrace z demokracie, podbarvená jistou nostalgií a návyky, takže návrat k autoritářské formě vládnutí by jim evidentně nevadil tolik jako západním Němcům, kteří si před půl stoletím prošli důkladným vypořádáním s totalitní minulostí.
Autor působí na New York University Prague
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
