Luboš Palata: Bělehrad, město s nadějí

21. září 2013

Cestuji rád, a dokonce s nadšením. Z návštěvy Bělehradu jsem měl ale docela strach. Hlavní město nejdříve velké Jugoslávie, pak mnohem menší a dnes jenom Srbska, prošlo v minulých dvaceti letech mnoha zkouškami. Srbové prohráli hned několik válek, v Bosně, o Kosovo a po prvotním vítězství i tu v Chorvatsku. Z velkého státu, v němž byli Srbové tím největším a do jisté míry i vládnoucím národem, se stal stát malý.

Poté, co se od Srbska rozhodli odrhnout i Černohorci, stal se ze hrdého Srbska malý vnitrozemský stát s necelými osmi miliony obyvatel, menší, než třeba takové Rakousko. A podobně jako v případě rakouské Vídně se Bělehrad se svým milionem a sedmi sty tisíci obyvatel stal příliš velkým hlavním městem příliš malé země. A navíc ještě daleko chudší země, než jakou byla původní bývalá Jugoslávie, kam se ještě na konci komunismu jezdilo za téměř západním luxusem a životním standardem.

Ze všech těchto důvodů jsem se bál, že Bělehrad, který jsem viděl naposledy za bosenských válek v devadesátých letech, ještě před bombardováním NATO v roce 1999, bude působit deprimujícím dojmem.

Tak ale srbská metropole ani zdaleka nepůsobí. Škody, které před skoro patnácti lety způsobily cílené nálety Severoatlantické aliance, nejsou téměř vidět. Jedinou výjimkou jsou pietně udržované polozřícené budovy bývalého generálního štábu, jež leží přímo proti ministerstvu zahraničí a úřadu srbské vlády. Jinak je Bělehrad, alespoň jeho centrum, poměrně hezkou směsicí secesní architektury, dvacátých a třicátých let, docela hezkých staveb z doby Titovy Jugoslávie. A jednoho krásného pozůstatku na Bělehrad, který byl svého času strategickým bodem celého Balkánu, kolem něhož se točilo mnoho dějů osmanských válek. Bělehradská pevnost na soutoku Dunaje a Sávy je opravdu velkolepá, stejně jako samotné místo, na kterém stojí. Pěší zóny, která k ní vede nejstarší a nejhezčí částí Bělehradu, trochu připomíná budapešťskou Váci, kterou jsme tak důvěrně znali v dobách komunismu.

Z Bělehradu, přestože na něm je vidět, že zrovna neprožívá nejbohatší léta, ale dýchá naděje. Naděje nového Srbska, které doufá, že po všech těch prohraných, a jak dnes chápe i velká část Srbů, vlastně i nesmyslných válkách, i na tuto zemi čeká normální evropská budoucnost. Budoucnost s normálním životem, normálními platy, což pro zchudlé Srby dnes znamená třeba český nebo polský životní standard, poloviční nezaměstnanost, než je ta dnešní dvacetiprocentní, normálně fungující demokratický stát, za který v Bělehradu berou i to naše zdánlivě chaotické a úplně zkorumpované Česko.

Tady v Bělehradu si člověk uvědomí, že měl vlastně štěstí, že žil posledních už skoro dvacet pět let v zemi jménem Československo a poté Česká republika, což nezní při vzpomínce na dřívější „Jugošku“ tak samozřejmě, jak to dnes vypadá. A napadne ho, zda si dokážeme toho, co dnes máme, vážit, zda nechceme za příliš málo snahy a práce příliš mnoho. Srbové dnes touží a chtějí být jako my Češi. A Bělehrad by dal, nevím co, aby byl alespoň stínem Prahy. Přesto je tu na každém kroku cítit naděje, která jako by v Česku chyběla. Naděje na to, že bude časem lépe, než je dnes. Zkuste si ji prosím proto ponechat. S nadějí se totiž žije mnohem lépe, než se žije bez ní.

Hezký poslední letní víkend tohoto roku vám z Bělehradu přeje váš Luboš Palata.

autor: pal
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.