Libor Dvořák: Trump je rok zpátky v Bílém domě a Rusko je „úspěšně defenzivní“
V tomto týdnu uplynul přesně rok od počátku druhého prezidenství Donalda Trumpa. Během této doby se mimo jiné poměrně dynamicky vyvíjely i vztahy mezi Washingtonem a Moskvou. Jak přesně?
Úvodem poznamenejme, že četné Trumpovy kroky vůči Rusku a jeho vládci působí až trochu kapitulantsky. Už krátce po inauguraci staronový americký prezident oznámil ústup Spojených států od záměru Rusko „strategicky porazit“, jak měl v úmyslu Trumpův předchůdce Joe Biden.
Čtěte také
Oficiální Washington krátce poté prohlásil, že „pravděpodobnost porážky Ruska přímo na bojišti je poměrně nízká“. K tomu jen dodejme, že při dnešní dosti chabé přímé západní vojenské pomoci Ukrajině je tento závěr bohužel správný.
Horší je, že pro Trumpa je to další důvod, proč přimět Kyjev k přímým rozhovorům skoro za každou cenu – tedy i za takovou, již Ukrajinci nejsou ochotni zaplatit.
Diplomatická ofenzíva
Své klíčové postoje pak Trumpova administrativa zformulovala už v první polovině loňského roku takto:
Čtěte také
Obě strany konfliktu se musí domluvit na zastavení palby, Ukrajina se alespoň ve střednědobé perspektivě vzdá svého požadavku o co nejrychlejší vstup do NATO, část východoukrajinských území, dnes kontrolovaných ruskou armádou, Kyjev postoupí Rusku, a Kreml v takovém případě bude ochoten k ústupkům, jejichž konkrétní podoba se stane předmětem jednání mezi Washingtonem a Moskvou.
A jak na tuto diplomatickou americkou ofenzívu reagovalo Rusko? Vcelku lze po roce od Trumpova návratu do Bílého domu říct, že bylo úspěšně defenzivní.
Pokud jde o jednací proces v záležitostech války, Rusko se ho nikdy nezřeklo, ale v zásadě ho využívá jen k tomu, aby bojové akce co nejdéle ukončit nemuselo. Potvrzuje se tak stará známá pravda, kterou už dlouhou opakují všichni západní pozorovatelé: Putin o skončení války nestojí.
Ani kousek místa
Jiná věc je, že ruská pasivní rezistence v oblasti mírových jednání je doprovázena sice skoupými a draze vykoupenými, ale přece jen úspěchy na frontě.
Základnímu ruskému postoji ve vztahu k USA i k současnému světu vůbec by se dalo říkat i pasivní agresivita, samozřejmě vynucená. Putin se nehodlá vzdát svých ofenzívních představ, přinejmenším pokud jde o postsovětský prostor a východní či střední Evropu.
Na druhé straně však musí počítat s tím, že jeho globální manévrovací prostor se neustále zužuje – stačí sledovat vývoj ve Venezuele, Íránu či nejnověji kolem Grónska. Tam pro Putinovo Rusko popravdě řečeno nezbývá už ani kousek místa.
Autor je analytik, odborník na Rusko a postsovětský prostor
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
