Lída Rakušanová: Povodně - Kdy má smysl spoléhat se na stát

Což naštěstí, dodejme hned, momentálně očividně neplatí, protože právě regionální deníky a hlavně jejich weby jsou plné zcela konkrétních nabídek pomoci: Od oblečení pro děti, přes nezištné brigády při vyklízení bahna, až po poskytnutí azylu pro lidi, kteří ztratili střechu nad hlavou.

Hofmanův komentář dochází nicméně k závěru, že vedle takové dobrovolné a tudíž nejisté štědrosti má existovat ještě pomoc systematická a tu prý dokáže poskytnout jen stát. A to stát- cituji- „akceschopný, výkonný, silný, bohatý a solidární“.

Což jsou, řekněme to rovnou, nejen v našich poměrech požadavky jako z pohádky. Takový stát neexistuje nikde. Ten zdejší teď dělá, co může, ale ti, kteří jsou u kormidla, jsou prostě také jenom lidi. Poté, co se povodně začaly množit, -připomeňme, že za posledních 13 let jich bylo včetně té současné v české kotlině už osm-, se meteorologové vybavili sofistikovanou technikou.

S tím výsledkem, že dokáží varovat před přívalovými dešti a nebezpečím povodní i velmi lokalizovaně. Až na to, že to –logicky- dělají co chvíli. Uplynulé dny ukázaly, že se přesto nevyplatí nebrat je vážně. Zvlášť, když člověk žije v horském údolí, kde se voda nemá kam rozlít. Námitka, že to tady přece „nikdo nepamatuje“, už neplatí. Lidská paměť je totiž krátká.

Zářijové číslo časopisu Vesmír, podle HN připravené do tisku, poukazuje na třináct let starou studii Zdeňka Vašků o tzv. „malých pluviálech“, což jsou asi padesátiletá období zvýšených srážek a ničivých povodní. Od 11. do 18. století se na zdejším území vystřídaly čtyři. Vašků se už tehdy, v roce 1997, dosti jasnozřivě domníval, že do takového pluviálu zřejmě vstupujeme.

Jak nynější článek v časopisu Vesmír ale podotýká, žádný ze scénářů, zpracovávaných pro ČR s něčím takovým nepočítá. „Akceschopný, výkonný, silný, bohatý a solidární“ zdejší stát tedy být ani nemusí. Stačilo by, kdyby byl prozíravý. Což v tomto kontextu například znamená zpřísnit stavební předpisy v blízkosti vodních toků, dbát na údržbu břehů a čistotu koryt řek, ale především nepodléhat tlakům různých lobby, které prezentují ta jediná a zaručená „řešení“, ale ve skutečnosti jim jde hlavně o vlastní zájmy a zisk.

Vláda teď ovšem také uvažuje, a to by určitě byl krok správným směrem, o zřízení zvláštní položky v rozpočtu na „výjimečné situace“, jaké nastaly letos už podruhé. Jenže kde na ni vzít, když ministr financí Kalousek odmítá i jen pomyslet na to, že by se letošní schodek státního rozpočtu měl zvýšit? Snad by prý do takového fondu měli přispívat zaměstnanci, naznačili dnes ministři.

Představitelná by ovšem, pokud jde o železnou finanční reservu na následky povodní, byla i jiná východiska. Například američtí miliardáři Bill Gates a Warren Buffet vyzvali, jak známo, své kolegy miliardáře, aby stejně jako oni dva darovali alespoň půlku svého jmění na charitu. Z ohlasu byli prý sami překvapeni: přidaly se k nim okamžitě čtyři desítky amerických boháčů, z nichž starosta New Yorku Michael Bloomberg, to odůvodnil vskutku skvěle: „nemohu to svým dětem udělat“, řekl, „abych jim nedopřál, aby samy bojovaly za své sny a místo toho byly handicapovány tím, že se jim náhodou dostalo „šťastného spermatu“.

Se svou výzvou hodlají teď Gates a Buffet objet svět. Také tady by pár kolegů našli: kdybychom počítali jen zde podnikající boháče českého a slovenského původu, jejichž jmění dosahuje podle žebříčku časopisu Týden v přepočtu aspoň jedné miliardy dolarů, je to celkem devět lidí. Pokud by se všichni vzdali jen poloviny svého jmění, dalo by to dohromady 187 miliard korun. Problém ovšem je, že pověst filantropa má z těch devíti jen jeden: Milan Filo. S pověstí těch ostatních je to spíš horší. A tak tu asi bude patřit nejen bohatý stát, ale i dobrodinci z řad miliardářů i nadále do říše pohádek.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.