Lída Rakušanová: Národní vyprávěnka o pražském jaru
Invaze vojsk Varšavského paktu do Československa, od níž uplyne 21. srpna půl století, se podle Centra pro výzkum veřejného mínění zapsala do paměti 76 procent Čechů a 61 procent Slováků jako to nejhorší, co se ve 20. století stalo.
V kolektivním povědomí jde tedy očividně o událost ještě tragičtější, než byly obě světové války dohromady. Tzv. pražské jaro, tedy oněch osm měsíců předtím, než do tehdejšího Československa vpadlo půl milionu sovětských, polských, maďarských a bulharských vojáků, hodnotila naproti tomu ve stejném výzkumu kladně ani ne polovina dotázaných.
Vojáky jsme provokovali, s lidmi z ulice nesměli mluvit, vzpomíná fotograf na rok 1968
Česko si za několik dní připomene půl století od invaze vojsk Varšavské smlouvy. Na území tehdejšího Československa vstoupily v noci z 20. na 21. srpna 1968 a ukončily takzvané pražské jaro – politický experiment usilující o kombinaci komunismu s demokracií, svobodou projevu a dodržováním občanských práv.
Do značné míry dokreslují tyto výsledky způsob, jakým se v letošním roce kulatých jubileí v České republice s rokem 1968 zachází: zatímco se veřejnost o něm dozvídala od začátku roku hlavně zpravodajská fakta bez souvislostí, začíná to pravé jubilejní šílenství kolem pražského jara teprve v těchto dnech, kdy se blíží výročí jeho konce.
Jedna vernisáž stíhá druhou, ale všechny ty výstavy mají jedno společné: budou otevřeny jen pár dnů, nanejvýš týdnů. Protože pak se přiblíží ono mystické datum, na něž je česká veřejnost fixovaná už od začátku letošního roku: 100 let od založení republiky.
Viděno střízlivě, státního útvaru, jehož nejvýchodnější část naservírovali demokratičtí čeští politici na konci 2. světové války Stalinovi na zlatém podnose a o zbytek se před čtvrt stoletím podělili další dva demokraticky zvolení politici.
Demokracie na nových základech
Novotný, Dyk a Krobot v rolích statečných techniků, kteří v srpnu 1968 udrželi svobodné vysílání
Během srpnové okupace roku 1968 sehrál Československý rozhlas zcela zásadní roli - několik dní dokázal udržet svobodné vysílání. A to jen díky technikům, kteří mimo hlavní vinohradskou budovu zřídili několik improvizovaných pracovišť.
Jistě: do zdejší národní vyprávěnky, podle níž je český národ odjakživa ve svých dějinách jen obětí a hříčkou cizích mocností, se invaze hodí dokonale. A všechno to, co jí předcházelo, tak může zůstat dál zasuto hluboko pod příkrovem toho, co následovalo: na začátku tzv. „normalizace“ museli lidé před podnikovými komisemi vypovídat, jak se staví ke „vstupu vojsk“. Věděli sice, že jim na rozdíl od teroru 50. let nejde o život, ale o živobytí zcela určitě.
Tohle lámání páteří se na začátku 70. let odehrávalo celoplošně. A kolektivní byl i následný pocit ponížení a pachuť občanské bezmoci. Časem se v rodinách začalo tradovat, že celé to slavné pražské jaro byla jen taková šaráda soudruhů tam nahoře, kterou pak odnesli obyčejní lidé.
Není to jen škoda. Pro národní povědomí je to spíš katastrofa, protože se jedná o velice vzácnou a přitom promarněnou příležitost. Na oněch osm měsíců před invazí totiž může být český národ právem hrdý. A mohl by z nich čerpat inspiraci dodnes.
Rok 1968 mi obrátil život naruby: Jednou uprchlík, vždycky uprchlík. Příběh Zuzany Brejchové
Takový výhled už nikdy mít nebudu, říká vídeňská Češka Zuzana Brejcha při vzpomínce na svůj bývalý pražský domov. V roce 1968 bydlela s rodiči na Palackého náměstí a z okna dětského pokoje viděla pražské mosty jako na dlani.
To, co se na začátku pražského jara snad mohlo jevit jako snaha několika reformních komunistů o vylepšování komunismu, se tehdy před očima měnilo v autentické úsilí celé společnosti o demokracii na nových morálních základech.
Komunističtí funkcionáři se veřejně přiznávali ke zločinům své partaje, političtí vězni žádali rehabilitaci, pod názvem „Klub angažovaných nestraníků“ se začalo formovat demokratické občanské fórum. Slogan o socialismu s lidskou tváří byl spíš součástí taktiky vůči Moskvě než skutečným programem. To, oč šlo většině lidí doopravdy, byla perspektiva života ve svobodě, bez poručníkování partaje, která si osobovala výhradní právo na rozum.
Pražské jaro si svého času získalo ve světě respekt a obdiv. A má jej doposud. Pro českou veřejnost se ale plnohodnotným zdrojem inspirace nestane do té doby, dokud se nevyrovná i tou nejpalčivější kapitolou svých současných dějin: s obdobím normalizace.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
