Lída Rakušanová: Evropanství po česku
Ohňostroje, světelné instalace, koncerty na náměstích, kulturní programy, – a všude modré vlajky s kruhem dvanácti zlatých hvězd, symbolizujících jednotu a harmonii: tak to vypadalo v Praze a v krajských městech před 22 lety, kdy Česko vstupovalo spolu s dalšími devíti státy do EU.
Na rozdíl od Pobaltí nebo Polska, pro které byl vstup do EU především bezpečnostní kotvou, se to ale u nás neslavilo nijak euforicky. Tehdejší prezident Klaus považoval EU hlavně za ekonomický projekt a zdůrazňoval, že ČR musí především „hájit své národní zájmy“.
Čtěte také
A zdejší lid, který v referendu hlasoval ze 77 procent pro vstup do unie, si s opatrností sobě vlastní nejspíš říkal, že jsme teď součástí západu, ale uvidíme, co to přinese. Dnes, po 22 letech evropské integrace, činí po odečtení všech poplatků onen přínos pro Českou republiku jeden a čtvrt až jeden a tři čtvrtě bilionu korun čistého.
Díky tomu dotáhlo Česko na ekonomické úrovni Španělsko a blíží se Itálii. Stali jsme se středně bohatou zemí, kterou dělí od průměru v EU necelých 10 procent. Přesto by v eventuálním referendu hlasovalo pro setrvání v unii už jen šest z deseti dotázaných.
Polopravdy a strach
V EU patří Češi mezi největší skeptiky. Chtějí v ní sice pořád ještě zůstat, ale s výhradami. A zřejmě bude hůř: vzhledem k tomu, že země bohatne, přestává patřit k chudším regionům a v příštím rozpočtovém období se nejspíš bude muset smířit s nižším přídělem z evropských fondů.
Čtěte také
Což Andreje Babiše rozžhavilo na posledním summitu natolik, že přísahal bít se v Bruselu za „české národní zájmy“ do posledního dechu. Přitom by Česko mělo být navzdory eventuálnímu krácení dotací z evropských fondů pořád ještě čistým příjemcem. Jen by ten příjem byl logicky o něco nižší než doposud.
Faktem nicméně je, že spíš než „hájení českých zájmů“ se přístup tohoto typu podobá zneužívání sociálních dávek. To, oč by teď mělo jít vzhledem k chaotické situaci především, totiž rozhodně není výše přídělů z bruselských fondů.
Má-li EU obstát ve světě velmocí, nezbývá jí než usilovat o soudržnost, jednotu a akceschopnost. Když se ale prezident Pavel na besedě s občany nedávno zmínil o nutnosti hlubšího sjednocení Evropy, a to včetně představy o postupném vývoji k federaci, ozvali se vládní populisté sborem, že ohrožuje národní suverenitu.
Ten začarovaný kruh se nicméně dá prolomit: už jednou, na počátku 90. let, k tomu měla EU nakročeno, když přijala euro a začala vyjednávat evropskou ústavu coby pilíř suverénního evropského státu. Bylo evidentní, že občané EU mají sice stejná práva jako spotřebitelé nebo pracovní síly, ale nemají rovný přístup k sociálním právům jako je sociální nebo nemocenské pojištění či pojištění v nezaměstnanosti. Ztroskotalo to na překroucených polopravdách a strachu, záměrně vyvolávaném populisty. Tenkrát – stejně jako dnes. A potrvá to, dokud to dovolíme.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
