Farář Rejchrt odmítl spolupráci s StB, i když mu nabízeli měsíční plat. Svého fízla naopak přesvědčil o existenci Boha (1. díl)
Major Státní bezpečnosti Jaromír Ulč se pokoušel zlomit k udávání a pravidelné spolupráci evangelického faráře a mluvčího Charty 77 Miloše Rejchrta. Dopadlo to naopak. Ulč se nechal pokřtít. To se ovšem stalo až po sametové revoluci. Před pádem komunismu bezskrupulózně vyhrožoval, vydíral, ponižoval, zavíral faráře do cel předběžného zadržení (CPZ). Farář Rejchrt na dobu, kdy ho pronásledovala Státní bezpečnost (StB), nerad vzpomíná.
Dodnes nesnáší zvonění telefonu nebo zvonku. Přejede mu mráz po zádech, jestli za dveřmi opět nestojí fízlové se slovy: „Půjdete s námi.“
Přinášíme první díl Příběhů 20. století o faráři Miloši Rejchrtovi, jednom z kandidátů na Cenu Paměti národa v roce 2026.
Vyprávění Miloše Rejchrta vychází ve dvou dílech Příběhů 20. století. První se věnuje jeho dětství v 50. letech. Co zažíval jako syn evangelického faráře ve škole plné svazáků, pionýrů a soudružek učitelek oslavujících Stalina a Lenina? Vypráví o hledání Boha a studiu teologie. Jak se přihodilo, že se objevil na plakátech slavného filmu Žert, kde hrál jednu z hlavních postav – fanatického komunistu Alexeje?
Miloš Rejchrt se narodil v roce 1946 v Ostravě. Rodina se často stěhovala podle působení otce, kazatele v Jednotě bratrské. Miloš vyrůstal se dvěma staršími bratry na vesnici Trhový Štěpánov, do školy chodil později v Praze.
Milošova maminka se narodila v Německu a pracovala jako učitelka. Docházela na povinné doučování marxismu leninismu, ale doma své děti učila náboženství a poslechu duchovní hudby, převážně barokních písní. Miloš Rejchrt už od dětství chápal, že existují dva světy: ten bezpečný, duchovní a autentický doma a ten venku, kde se lže a dělají se věci jen proto, aby se deklarovala loajalita.
O faráři Rejchrtovi možná nevíte, že je vynikajícím zpěvákem, kytaristou, skladatelem a textařem. Mnoho evangelických písní, které věřící během bohoslužeb zpívají, složil nebo otextoval právě Miloš Rejchrt. Z evangelického zpěvníku jsme pro pořad Příběhy 20. století vybrali písně např. Přijď duchu, Neskládejte v mocných naději, Zůstaň s námi Pane, Moc předivná. Matěj Kroupa, autor hudebních znělek Příběhů 20. století, je pro potřeby rozhlasového pořadu zaranžoval a zazpíval. Vyprávění Miloše Rejchrta doprovází i jeho písně.
Miloše Rejchrta jeho rodiče a faráři vedli ke křesťanskému životu. Přikázání, pravidla, chodit na náboženství a do kostela.
Učit se nazpaměť verše z kralické bible pociťoval dospívající Miloš Rejchrt úkorně. „Trochu mně vadilo, když jsem v sobotu odpoledne musel na náboženství a ostatní kluci šli na fotbal. Už se tam vyskytovaly i holky, ale já nevěděl, jak se k nim chovat,“ vypráví farář Rejchrt.
Křesťanská výchova ho vedla k cudnosti a zdrženlivosti. Slýchával od farářů biblický verš: „Budiž věrný až do smrti a já ti dám korunu života.“ To v něm vyvolávalo spíše truchlivost nad křesťanským životem v odříkání. Vzpomíná, jak prožíval výčitky svědomí z klukovských rvaček, do kterých byl obvykle vtažen nedobrovolně.
Býval však fyzicky silný a rvát se uměl: „Občas se mi při těch rvačkách podařilo ránu dát, protože jsem byl celkem vytrénovaný. Pak i tekla krev. Z toho jsem byl špatný a měl výčitky.“
„Jednou mě přepadl nějaký lempl, tak já už jsem ho měl na lopatkách, ale podle výchovy – nastavit druhou tvář a tu ránu nedat, tak místo abych ho zneškodnil, tak jsem ho nechal povstat. No a on se pak na mně vyřádil. To mě taky mrzelo. Celkově bych ale řekl, že se necítím být touto výchovou nějak negativně pošahán a že bych něco rodičům vyčítal, tak to ani náhodou,“ vypráví Miloš Rejchrt pro Paměť národa.
Neberte jim rituály, zažeňte je do rezervace
Miloš Rejchrt v 60. letech studoval gymnázium v Praze. Jeho bratři chtěli na medicínu a výtvarné umění. To jim režim nedovolil. Oba nastoupili na studium teologie, později i jejich mladší bratr Miloš, ten ovšem z vlastní vůle.
Soudruzi přerozdělovali pracovní pozice ve společnosti. Rozhodovali, kdo bude studovat ten či onen obor. Teologie se sice neslučovala s marxistickou doktrínou, která hlásala, že náboženství je opium lidstva a nástrojem k zotročení dělnické třídy, ale církve nebylo možné zcela zakázat.
Miliony lidí navštěvovaly bohoslužby. Miloš Rejchrt vysvětluje, proč režim evangelíky toleroval:
„My jim nebereme jejich rituály a zvyky. A k tomu musí být i nějaký personál, který o věřící pečuje. Tak to jim dovolíme. K tomu tedy budou sloužit teologické fakulty, takové učňáky na faráře a ministranty. A tady to křesťanské stádečko budeme držet v rezervaci. Světu ukazovat, jak pěkně se tu o tenhle živočišný druh staráme. A proto soudruzi rádi umožňovali dětem z farářských rodin studium na teologické fakultě. Ať to zůstane v rodině. Ať je to takové trochu incestuální. Hlavně, ať se to nešíří, ať to zůstane v hranicích rezervace.“
Naučit se myslet a najít přátele
Miloš Rejchrt se naučil výborně francouzsky. Četl v originále teologické spisy. Využil oteplení druhé půlky 60. let a vycestoval na měsíc do Francie. Po srpnové okupaci 1968, těsně před tím, než normalizační režim uzavřel hranice, odcestoval na rok do Švýcarska, kde pokračoval ve studiu.
Mezi oblíbené autory, jejichž díla prostudoval, zmiňuje Teilharda de Chardin, Josefa Lukla Hromádku a další. Za podstatné pro jeho smýšlení považuje přátelství s mnoha někdejšími disidenty. Blízcí mu byli Němcovi, Litomiský, Battěk, Palouš, Havel, Hájek, Hejdánek a další.
V době po sovětské okupaci se seznámil s bývalým redaktorem Rudého práva, tzv. reformním komunistou Jiřím Hochmanem, který u sebe na chalupě v Provodíně pořádal bytové semináře. Farář Rejchrt to sem neměl ze své farnosti v České Lípě daleko. Seminářů se zúčastňoval a od přítele Hochmana získával samizdaty.
Když se Miloš Rejchrt vrátil ze Švýcarska, zjistil, že mnozí lidé odvolávali své svobodomyslné postoje z pražského jara a okupaci začali lokajsky nazývat „bratrskou pomocí“. Miloš Rejchrt se rozhodl, že své postoje k okupaci nezmění, ale nepůjde proti režimu nerozumně: „Řekl jsem si: vydrž, chlapče, to bude běh na dlouhou trať. Hodně mě to táhlo k lidem, kteří zůstali a vytrvali.“
Střílet do vzduchu, ne do lidí
Na první výročí invaze v srpnu 1969 bylo mnoho jeho přátel zatčeno policií a následně na celách zmláceno. I to vedlo k pevnému přesvědčení, ke kterým lidem patří. Farář Rejchrt ovšem věří, že v lidech cosi úžasného a vznešeného z pražského jara zůstávalo i v době ponížení a konformity za normalizace.
Ilustruje to příhodou ze srpna 1969. Na výročí okupace kráčel kolem pražského Dětského domu, kde hlídkoval voják se samopalem.
Farář to nevydržel a na vojáka se obořil, jestli by střílel i do dětí?!: „A ten vojáček se mi svěřil, jak tam s tím samopalem stál: ‚No, no, já bych střílel do vzduchu.‘ Vidíte. Sice byl ideál osmašedesátého brutálně potlačen a transformován v konformitu, ale v lidech zbyteček něčeho zůstal, něco jako – já bych nestřílel do lidí, ale do vzduchu,“ usmívá se farář Rejchrt, kterému prý v životě důvěřivost vychází.
Důsledný minimalismus jako životní program
Rejchrtovi imponovala poměrně radikální výzva sepsaná v srpnu 1969 Havlem, Vaculíkem, Kohoutem, Kynclem a dalšími. Nazvali ji Deset bodů. Signatáři požadovali například zastavení cenzury, odmítání pošlapávání mezinárodního práva, odmítání benefitů pro straníky apod.
„Od té doby jsem si říkal, že se toho všeho nějak účastním. Už tehdy jsem si vymyslel program ‚důsledný minimalismus‘. Nechtít toho mnoho, ale trvat na svém, a furt.“
Pocit, že zradil
Od roku 1970 působil Miloš Rejchrt jako farář v České Lípě. Po jednom bytovém semináři u Hochmana byl poprvé zatčen a 14 hodin vyslýchán StB. Uvědomil si, že člověk na semináři, který disidenty urputně vyzýval k radikálním až revolučním záškodnickým akcím, např. vypnout elektrárnu, byl ve skutečnosti nastrčený konfident StB.
O Rejchrtovi ve zprávě uvedl, že byl oné přípravy spiknutí účastný a přikyvoval. „Bylo to dlouhé. Vypovídal jsem. A měl jsem pak strašně blbý pocit, že jsem zradil, protože jsem do protokolu pustil, že mi Jiří Hochman půjčil publikaci – zprávu Pillerovy komise o organizovaném násilí komunistů.“
Miloš Rejchrt si odnesl cennou zkušenost: mluvit před StB jen o víře a o Pánu Bohu, o jiných lidech ne, co nejvíce kličkovat a prostě ze sebe dělat hloupého. A toho se statečně držel. I když ho lámali všemi možnými způsoby: vydíráním, vyhrožováním, přemlouváním a uplácením.
Na další výslech šel Miloš Rejchrt 21. srpna 1972 v Litoměřicích, kde dostal štědrou nabídku spolupráce s StB za odměnu 500 Kčs měsíčně, což představovalo zhruba jeho měsíční plat. „Udělalo mně to radost, že můžu ten blbý pocit z toho svého prvního výslechu nějak smáznout. Tak jsem odmítl a decentně jsme se rozloučili.“
O tom, za jakých okolností podepsal Chartu 77, o metodách StB, jak trávil dlouhé dny na cele předběžného zadržení, se dozvíte v dalším díle Příběhů 20. století.
Paměť národa slaví 25 let od svého vzniku. Ve středu 16. září 2026 od 16:00 do 19:00 zveme na Festival Paměti národa ve Valdštejnské zahradě Senátu PČR. Oslava je určena pro širokou veřejnost, není nutné se registrovat. Na koncertě vystoupí vynikající hudebníci Ježkovy stopy, Ondřej Ruml, Jaroslav Hutka, David Koller, s krátkými myšlenkami k současnosti promluví různé osobnosti veřejného života. Srdečně vás zveme. Vstup volný.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
