Libor Dvořák: V Rusku budou opět záchytky
„Musíme mít k dispozici speciální systém, který umožní, aby člověk podnapilý či silně opilý, byl pod dohledem odborného personálu a nemusel někde umrznout či se dostat do obtížné situace,“ řekla paní ministryně a zároveň navrhla, že nová soustava záchytek by mohla být automaticky placená, anebo by její provoz zajišťoval systém následných pokut.
V současné době se o agresivní či bezvládné ruské opilce starají narkologická oddělení nemocnic, pro něž je ovšem podobná praxe trvale neudržitelná. Systém záchytných stanic se v Rusku začal rušit koncem 90. let minulého století a poslední záchytka byla uzavřena v roce 2011.
Záchytné stanice se ještě v carském Rusku objevily na začátku 20. Tyto útulky pro opilce století byla dobročinná zařízení, která fungovala v metropoli a v několika dalších velkých ruských městech. Provoz v této době hradila městská pokladna.
Záchytky samozřejmě fungovaly i v sovětské epoše – původně pod patronací ministerstva zdravotnictví, ale pak, v roce 1940, byly na základě zvláštního rozkazu lidového komisaře vnitra, smutně proslulého Lavrentije Beriji, převedeny do kompetence NKVD.
Zájem o záchytky intenzivně vzrostl roku 1985, kdy čerstvě nastoupivší generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov zahájil svůj nakonec nepříliš úspěšný boj s alkoholismem. Dostat se do „střízliváku“, jak se tomuto zařízení tenkrát říkalo mezi lidem, bylo velice snadné.
Pokud i mírně podnapilý člověk narazil na hlídku milice nebo dokonce jen pomocné stráže, putoval na záchytku víceméně automaticky. Běžné přitom bylo, že personál své opilé svěřence okrádal o peníze a osobní věci. Zadržení byli často biti, v několika případech dokonce až k smrti.
Možná proto obhájci lidských práv zrušení této sítě zpočátku považovali za pokrok, jenže pak se ukázal i rub nové praxe – titíž obhájci lidských práv začali poukazovat na to, že významně přibylo opilých lidí, kteří prostě zůstávají ležet na ulici, policisté je ponechávají bez povšimnutí a lékaři jejich přijetí do zdravotnických zařízení odmítají.
Z návrhu ministryně Skvorcovové ovšem plyne i jiná věc: v Rusku se už po staletí chronicky nedaří těžké opilství potlačit, a je tedy jistě v pořádku, když se ruský stát, o takto postižené občany postará… alespoň v dejme tomu nouzovém záchytném režimu.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
