Libor Dvořák: Skončí někdy na světě všichni diktátoři?
Občané demokratických zemí světa si diktátorské režimy často spojují s represemi, porušováním lidských práv, bídou a sociálními otřesy.
A opravdu – vláda diktátorů přinesla mnoha národům nesčetné množství obětí – až 49 milionů občanů Sovětského svazu násilně zemřelo za vlády Stalinovy a skoro tři miliony mrtvých přineslo kambodžské panování hrůzovládce Pol Pota.
Takováto statistika na první pohled zcela nevyvratitelně dokazuje, že likvidace diktatur jakožto systému vládnutí jednou provždy je cíl úctyhodný, ba posvátný. Dá se ale něčeho takového reálně dosáhnout? Co diktátorům umožňuje pohodlnou existenci?
Podle paní Nuwerové mohou pojmy „diktátor“ a „diktatura“ být povahy čistě subjektivní, možná dokonce dehonestující. Ve vědeckém, politologickém světě se však tyto termíny docela dobře obejdou bez podobných emotivních odstínů, protože zkrátka a dobře jde o jev, který v řadě zemí světa doposud objektivně existuje.
Základní definice podobných režimů je přitom extrémně prostá: „Jestliže někde nedochází k obměně výkonné moci, znamená to, že taková země funguje v podmínkách diktatury.“ Jenže leckde se to považuje za docela praktické.
Z vědeckého hlediska mají diktatury ještě několik charakteristických rysů. Na rozdíl od monarchů, kteří vyjdou z velmi nepočetné skupiny lidí, obvykle z královské rodiny, mohou být diktátoři vybráni z mnohem širšího okruhu obyvatelstva.
Koalice, která takového diktátora přivede k vítězství, je ale také poměrně nepočetná. Diktátorské režimy mohou do té či oné míry uplatnit princip státního teroru, ale také nemusejí.
Odborníci, zkoumající tento fenomén, se ale shodují na jedné věci: v takovýchto režimech vždy platí zásada, že parta drsných kamarádíčků jde do své věci s cílem přisvojit si co největší segment státního a národního bohatství.
A jak říká Bruce Bueno de Mexita, profesor politických věd na Newyorské univerzitě, „když vaše přebývání u absolutní moci závisí na několika málo lidech, když jsou nejúčinnějšími nástroji vládnutí korupce, úplatky, vydírání a podobně. A když těch pár lidí dobře zaplatíte, můžete se – sice ne stoprocentně, ale přece jen – spolehnout na jejich loajalitu.“
Že se úvaha tohoto typu objevila právně na stránce ruského vysílání BBC, rozhodně není náhodou. Dnešní Rusko sice ještě nemůžeme charakterizovat jako diktaturu, ale v intencích právě vyjmenovaných zásad je to země, která k něčemu podobnému snad až cílevědomě směřuje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
