Libor Dvořák: Ruský plyn a Celní unie

Pondělní (4. března) podvečerní schůzka byla mimo jiné zajímavá tím, že se odehrála přesně týden po návštěvě Viktora Janukovyče v Bruselu, mimochodem rovněž odložené z loňského prosince.
Od té se ostatně v jistém smyslu včerejší zavidovské setkání obou prezidentů odráželo: Viktor Janukovyč v unijní metropoli prohlásil, že evropská integrace je pro Ukrajinu prioritou, „o níž se nediskutuje“. José Emmanuel Barroso ale ukrajinskému prezidentovi řekl, že „nelze být zároveň členem zóny volného obchodu EU a Ruskem spravované Celní unie“. A to je zřejmě věc, kterou ne že by Janukovyč nechápal, ale dokud to jde, nechce ji brát na zřetel. Ukrajinský prezident je zkrátka typický obhospodařovatel dvou židlí, což je ovšem role, která se často nevyplácí.

Ruský postoj je stereotypní: Bude-li Ukrajina členem Celní unie, může pomýšlet místo dnešních 425 dolarů za kubík na pouhých 160. To je samozřejmě velký svod, ale Janukovyč na něj alespoň prozatím nepřistupuje: Nedávno jednal nejen o dodávkách turkmenského plynu, ale Ukrajina uzavřela významné smlouvy s firmou Shell a některými dalšími na těžbu ukrajinského plynu břidličného.

Dalším tématem schůzky dvou prezidentů by byla případná správa ukrajinské plynovodné tranzitní sítě ruským Gazpromem. Na to ovšem Janukovyč zatím rovněž přistoupit nehodlá, protože tuto síť považuje za národní rodinné stříbro, s nímž se nekšeftuje.

Putinův mluvčí Dmitrij Peskov už před setkáním v Davidovu konstatoval, že žádné dokumenty se tam podepisovat nebudou a že jde o příležitost vyloženě pracovní. Česky řečeno další vzájemné oťukávání. Trefné srovnání pro současný stav rusko-ukrajinských vztahů našel známý kyjevský politolog Vladimír Jesenko, který řekl: „Mně tato situace připomíná stav v ukrajinském parlamentu, kde se koalice s opozicí navzájem zablokovaly a nemohou učinit ani krok vzad, ani krok vpřed.“ Lépe to snad ani říct nejde.