Libor Dvořák: Ruskem řízená vojenská aliance postsovětských zemí se drolí
K velkému překvapení došlo tento týden na summitu Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti v Jerevanu: Arménský premiér Nikol Pašinjan nepodepsal závěrečný dokument z jednání této Ruskem řízené iniciativy. Pašinjan tvrdí, že jsou závěry nekompletní a nedostatečné – to si může Baku vyložit jako prostor pro další agresi vůči Arménii. Jak se zdá, naznačily jerevanské rozhovory další drolení ODKB.
Odmítnutí podepsat, po kterém Vladimir Putin údajně v prstech neudržel plnicí pero a Alexandr Lukašenko bezmocně rozhodil rukama, Nikol Pašinjan vysvětlil tak, že podle arménského oficiálního názoru ODKB nevygenerovala „jasné politické hodnocení“ útoku Ázerbájdžánu na územní celistvost Arménie. Premiér této zakavkazské země se domnívá, že právě tohle „znamená obrovské škody na imagi ODKB nejen uvnitř Arménie, ale i za jejími hranicemi“.
Čtěte také
Pašinjanovo rozhořčení je pochopitelné: když zmíněná organizace v květnu 1992 tehdy jako Taškentský pakt vznikala, jako své základní priority si předsevzala „zabránit konfliktům mezi členskými státy a zároveň je kolektivně ochránit před případnými útoky zvenčí“.
Co se ovšem dělo ve skutečnosti? Arménsko-ázerbájdžánský konflikt ODKB prozatím nezastavila, a nejen to: vůdčí mocnost celé organizace Rusko v roce 2008 samo napadlo tehdy ještě další členskou zemi paktu, tedy Gruzii, kterou odtržením Abcházie a Jižní Osetie připravilo o pětinu území.
Čtěte také
To byl zřejmě základ postupné a dnes výrazně sílící eroze ODKB. Postupně z organizace vystoupily právě Gruzie (což je po zkušenosti s Ruskem zcela pochopitelné), ale taky Ázerbájdžán a Uzbekistán. Dnes v ní zůstává už jen Rusko, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Bělorusko.
Nepřátelská rétorika Kazachstánu
Další ránu soudržnosti celého paktu pochopitelně zasadila ruská agrese na Ukrajinu. Ta sice není členskou zemí ODKB, ale je to rovněž postsovětský stát, se kterým země organizace dlouhé desítky let sdílely společný osud. A její současná tragédie, způsobená výhradně Ruskem, je víc než ilustrativní.
Čtěte také
Americký politolog Ariel Cohen z Eurasijského centra atlantické rady k tomu říká: „Prozíraví středoasijští vůdci jsou na jakékoli porušování rovnováhy sil velmi citliví, a tak v Jerevanu jasně demonstrovali, že jejich vztah k Rusku i k Putinovi se rychle mění. Za což si může Rusko samo, protože právě ve Střední Asii si vůči některým zemím počíná stále agresivněji. To platí zejména ve vztahu ke Kazachstánu, v jehož případě stále častěji zaznívá nepřátelská rétorika přímých ruských územních nároků zejména na severu této země.“
Ve středoasijských metropolích tak bylo jistě moc dobře slyšet i nejnovější výroky Putinova mluvčího Peskova adresované Ukrajině. Tento pán cynicky prohlašuje, že Ukrajinci si za své utrpení můžu sami a že by ruskými útoky trpět nemuseli – postačí, když splní ruské podmínky, mimochodem blíže nespecifikované.
Řečeno jednodušeji to znamená: My vás napadneme, kdy budeme chtít, a vy máte právo jedině tak držet hubu a krok. Inu, v Moskvě asi nevědí, že na tuto logiku už ve světě neslyší nikdo, snad vyjma Lukašenka, ani mezi lídry členských zemí ODKB.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
