Libanon má nového premiéra

V čele vlády stane Fuad Siniora. Působení v libanonském kabinetu pro něj nebude krokem do neznáma. V uplynulých patnácti letech byl opakovaně ministrem financí a proslul svou snahou po vyrovnaném hospodaření, což je v zadluženém Libanonu velmi aktuální zdatnost. Vládám, ve kterých sloužil, předsedal Rafík Harírí, zavražděný otec Saada Harírího. Sinioru s Harírího rodinou pojí i další vazby, v uplynulých letech byl jejich finančním poradcem.

Otázka "kdo bude premiérem" libanonskou politiku a společnost v uplynulých dnech značně zaměstnávala. Přirozeným kandidátem na premiéra byl Saad Harírí. Tento pětatřicetiletý politik je vůdcem bloku, který v červnových volbách získal bezpečnou nadpoloviční většinu a těší se důvěře veřejnosti. Kromě toho je sunnitský muslim, a právě sunnitům je vyhrazeno předsednictví vlád.

V posledních dnech se ale objevily spekulace o tom, že se Harírí bude chtít předsednictví vlády vyhnout. Mimo jiné proto, že v čele státu zůstává křesťanský politik Emil Lahúd, který na rozdíl od Harírího patří k předním spojencům Sýrie. Harírí navíc presidenta Lahúda považuje za nepřímého spoluviníka vraždy svého otce. Mezi oběma muži panuje nepřátelství, které by značně komplikovalo jejich spolupráci. Podle některých úvah tedy hrozilo, že v čele vlády zůstane prozatímní premiér a přítel syrského prezidenta Nadžíb Mikatí. To by znamenalo, že ve dvou nejvyšších exekutivních funkcích zůstanou spojenci Sýrie, ačkoli libanonská společnost prostřednictvím voleb dala politikům jasný pokyn otočit se k Damašku přinejlepším bokem.

V povolebním Libanonu ale došlo k intenzivním mocenským přesunům a nejrůznějším novým aliancím. Naznačovala to už zpráva z úterka, kdy se poprvé sešel nový parlament a velkou většinou zvolil do svého čela Nabí Berího, vůdce pro-syrského šíitského hnutí Amal. Berí už minulým parlamentům předsedal, a i proti-syrsky orientované síly usoudily, že bude rozumnější ho ve funkci ponechat. Nebylo to ale jistě zadarmo, a tak bylo jasné, že Harírí a jeho lidé podpořili Nabí Berího výměnou za šíitské hlasy pro svého kandidáta na premiéra, kterým se Harírí sám z výše zmíněných důvodů nechtěl stát. Je pravděpodobné, že také většina vlády bude složena z proti-syrských poslanců, ale zahrne i jiné skupiny.

Zajímavé je, že Amal a Hizballáh jakožto prosyrské síly by teoreticky měly být úhlavním nepřítelem Harírího, kterému Syřané podle jeho vlastního názoru zabili otce. Harírí se s nimi ovšem spojil už v době voleb a právě díky podpoře šíitů v závěrečném čtvrtém kole voleb porazil svého velkého rivala Michela Aúna, jiného významného představitele protisyrského hnutí. Díky tomu Harírího blok získal jasnou převahu, Aún zůstal v menšině a obvinil Harírího ze zastrašování a volebních machinací a prohlásil, že s vítězi nebude za žádných okolností spolupracovat.

Nový premiér ale získal hlasy prakticky VŠECH poslanců. Je tedy jasné, že pro něj hlasovali nejen Harírího lidé a šíité. Nyní se ale ukazuje, že i Aúnovi lidé hlasovali pro nového premiéra Siniuru, který je bez diskusí kandidátem Harírího uskupení. Zřejmě se tedy nakonec dva uchazeči o titul nejvýznamnějšího vůdce proti-syrského hnutí, sunnitský byznysmen Harírí a bývalý generál křesťanských milicí z dob občanské války Aún dohodli na nějaké formě spolupráce.

Jak se ukazuje, pro libanonskou politiku platí nejen axiom, že se přou všichni se všemi a o čemkoli, ale i to, že příležitostně jsou všichni ochotni se domluvit s kýmkoli a o všem. V tomto případě je to ale jen dobře.