Kurdská karta v Iráku

V této zemi však žije ještě třetí velká komunita, která hraje v domácí, ale dokonce i regionální politice velkou úlohu. Jde samozřejmě o Kurdy, kteří žijí v několika zemích této oblasti, a mimo jiné obývají i sever Iráku. Sunitští nearabští Kurdové na severu byli obětí Saddámových represí stejně jako arabští šíité na jihu, ale jejich postavení se změnilo po první válce v Zálivu v roce 1991. Američané po porážce irácké armády vyhlásili bezletovou zónu nad severním Irákem, a tím znesnadnili saddámovým jednotkám operovat v kurdských oblastech. Kurdové tak mohli pod touto ochranou vytvořit velmi autonomní oblast, která si vytvořila vlastní instituce a samosprávu, a po pádu režimu v roce 2003 se nestala semeništěm terorismu a násilí, jako jiné oblasti Iráku, které upadly do chaosu. S pádem Saddáma se Kurdové sice zbavili velké hrozby, ale zároveň bylo ohroženo jejich výsadní postavení uvnitř státu i ve vztahu k USA. Nikdo, tedy Američané, okolní státy s kurdskými menšinami, ale zejména ne nově ustavená irácká vláda nechtěli připustit trend, na jehož konci by vznikl samostatný irácký Kurdistán. Kurdové tedy už sedmý rok obratně manévrují mezi zachováním své autonomie uvnitř Iráku, touze po osamostatnění, a naopak tlakům centrální vlády po odbourání této neobvykle velké samosprávy.

Centrální vládě v Bagdádu jde nejen o uchování teritoriální integrity státu a také zabránění tomu, aby se irácká politika po odpadnutí kurdského prvku nestala už jen šíitsko-sunitským kolbištěm. Krom toho sever Iráku je podobně jako jeho jih oblastí bohatou na ropu a plyn. Příliv peněz z těžby fosilních paliv by iráckému Kurdistánu umožnil samostatnou existenci po případném oddělení. Post saddámovské vlády neměly problém nechat Kurdistán rozvíjet se podle jeho libosti, ostatně ani neměly sílu prosadit opak, ala za určitou hranici jít nemohly. Spor se vede například o platnost koncesí na těžbu ropy, kterou udělovala kurdská autonomní vláda bez souhlasu Bagdádu. V posledních dvou letech napětí na severu země značně vzrostlo, a to zejména kvůli osudu Kirkúku, tedy oblasti, kterou tradičně obývali Kurdové, a kde je velká část iráckých ropných zásob. Kirkúk Kurdové považují se své území, ale zároveň nespadá pod jejich samosprávu. V minulých desetiletích naopak irácká vláda do tohoto dnes milionového města přesídlila množství Arabů, aby oslabila kurdskou identitu Kirkúku, a tisíce Kurdů naopak byly vyhnány. V této oblasti navíc žijí také Turkmeni, kteří tvrdí, že Kirkúk je tradiční turkmenské město. Vztahy mezi těmito třemi národnostmi jsou už delší dobu velmi napjaté. Kurdské vládě se nepodařilo se v Kirkúku zcela prosadit, centrální vláda dokonce musela opakovaně do této oblasti poslat armádu, aby dala najevo, že se pravomoci nad městem nevzdává, a tak proti sobě stáli iráčtí vojáci na jedné straně a kurské jednotky pešmerga na druhé. Americkým vojákům se tak tak podařilo zabránit ozbrojeným střetům, a mnozí se obávají toho, co přijde, až prezident Obama splní slib a v létě tohoto roku bojové jednotky z Iráku stáhne. Snad je vhodné poznamenat, že spolu s Kosovem patří irácký Kurdistán k nejvíce proamerickým muslimským oblastem, a možná vůbec nejproameričtějším entitám vůbec. Kurdové jsou si vědomi, čemu by v letech 1991 až 2003 bez obou Bushů a Billa Clintona čelili, kdyby se dostali do rukou Saddáma. Dnes už pro američany takovou roli nehrají, a s odchodem americké armády naopak ztrácejí část své síly vůči iráckým úřadům.

Kurdové však přece mají velké šance uchránit své výlučné postavení v rámci irácké politiky. Arabská část Iráku je rozdělena mezi šíity a sunnity, a i když konfesní rozpory jsou tentokrát slabší než při minulých volbách, obě komunity spolu budou po sečtení volebních hlasů jen obtížně spolupracovat. Jakákoli vítězná strana se tedy nakonec bude muset obrátit na Kurdy, aby s nimi mohla uzavřít vládní koalici. Za to bude muset Kurdům ledacos nabídnout, a to samozřejmě především pokračování rozsáhlé autonomie a jakési ústupky ve věci budoucnosti Kirkúku a okolí, i když žádná irácká vláda se asi zcela nadvlády nad ropným bohatstvím této oblasti nevzdá.

Mnohé však bude záviset na tom, zda se Kurdům podaří udržet jednotu. Dosud nad Kurdistánem vládly dvě politické strany, Vlastenecký svaz Kurdistánu a Kurdská demokratická strana, které překonaly své dřívější rozpory, a ve vztahu k Bagdádu vystupovaly jednotně. V Kurdistánu je oproti ostatnímu Iráku klid a bezpečno, a dokonce i jistá prosperita. Avšak ani tyto dvě zmíněné strany však nevládly dokonale, a v posledních regionálních volbách se mezi ně vklínila třetí strana, nazvaná příznačně Změna. Pokud by se tedy iráckým Kurdům nepodařilo udržet vnitřní jednotu, jejich úloha v rámci iráckého politického systému by se dramaticky snížila. To by však nepochybně ohrozilo i jednotu celého Iráku, na čemž nemá zájem nejen Irák samotný, ale ani žádná z okolních zemí, včetně Íránu, který jinak podporuje radikální irácké šíity proti ostatním. Dezintegrace tohoto státu by totiž zasáhla celou oblast, vtáhla by Američany znovu do hry, a navíc i Írán má svou kurdskou menšinu.

Svých vlastních Kurdů se samozřejmě bojí i Turecko, které léta bojuje proti Kurdské straně pracujících, jež operuje ve východním Turecku, ale využívá i zázemí na území Iráku. V Ankaře se báli, že úspěch iráckého Kurdistánu podnítí turecké Kurdy k dalšímu boji za samostatnost. Dříve mělo Turecko v plánu vojensky zasahovat i proti iráckým Kurdům, a podniklo dokonce i nálety na severo-irácké území, ale v posledních letech dává přednost spolupráci nejen s iráckou centrální vládou, ale i s iráckými Kurdy. Nyní vychází z předpokladu, že může po dobrém přimět irácký Kurdistán k oslabení spolupráce s PKK.

O udržení teritoriální celistvosti Iráku však Turecko stojí i z jiných důvodů, a na tom se shodne i se Saúdskou Arábií, Spojenými státy a dalšími zeměmi. Silný Irák, byť v rukou většinových šíitů, jednou bude opět protiváhou nyní již poněkud příliš bujnému Íránu. A bez Kurdů Irák silný nebude.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .