KSČM a její práce v parlamentu

24. červenec 2003

Překvapivé vystoupení Josefa Hojdara z poslaneckého klubu ČSSD, bezprostředně před tím, než se úvodní várka reformních zákonů dostala v prvním čtení na program schůze Dolní komory Parlamentu, samozřejmě povzbudilo občanské demokraty, kteří hned začali hovořit o tom, že na podzim Špidlovu vládu, jejíž většinová podpora je nyní značně nejistá, takříkajíc potopí. Co ale z Hojdarova gesta může pro sebe vyvozovat druhý opoziční subjekt ve Sněmovně, tedy KSČM?

Těžko říci, pomineme-li, že komunistům bezesporu vyhovuje jakékoliv vnitropolitické napětí. Stojí pohodlně mimo, pře ani uvnitř koalice, ani mezi ODS a vládními stranami se jich bezprostředně nedotýkají. Kritické poznámky naopak mohou rozsévat napravo i nalevo. Vědí, že přístup k moci je pro ně stále stejně vzdálený. Nicméně právě z této pozice nezúčastněných podle všeho dlouhodobě těží preferenční body. To komunistům sice dodává sebevědomí a možná někteří z nich doufají, že se strana dříve či později dostane k podílu na vládě. Ale nezdá se reálné, že by to mohlo urychlit počínaní poslance Hojdara.

Pokud totiž díky němu na podzim reforma Sněmovnou neprojde a kabinet skutečně padne, podstatné slovo bude mít Občanská demokratická strana, která se ovšem musí dohodnout na nějaké, zatím nejasné a možná jen přechodné podobě vládní většiny. Těžko si představit, že by v ní komunisté figurovali, ani že by někdo stál o jejich jen tichou podporu. KSČM, aspoň veřejně, nepodporuje ani myšlenku předčasných voleb. Teoreticky by z nich sice mohla vyjít ještě o něco silnější než loni, ale jista si tím být v žádném případě nemůže.

Co kdyby se například podařilo tentokrát k volbám přivést větší počet obyvatel? To by totiž asi znamenalo nárůst pro pravici. Zatím se předáci KSČM k případné ztrátě koaliční většiny také nijak nevyjadřují. Soustředí se toliko na komentování reformních zákonů. Předseda KSČM Grebeníček ve čtvrtek ve Sněmovně také řekl, že chce udělat vše proto, aby reformní zákony v navrhované podobě neprošly a vyjádřil naději, že společně s odbory přiměje kabinet k ústupkům.

O něco vstřícněji se vyjádřil předseda klubu komunistických poslanců Kováčik. KSČM prý přijde ve druhém čtení s řadou úprav a pokud se tyto podaří prosadit, pak údajně komunisté pro některé reformní kroky zvednou ruku. Komunisté už v minulých týdnech projevovali také zděšení nad úmyslem radikálně zeštíhlit armádu. Chtěli by ji zachovat aspoň v současném rozsahu.

Jako z časů minulých zní text prohlášení komunistického vedení, kde se říká, že se, cituji, "bezpečnost a obrana země podřizuje zájmům Spojených států, Severoatlantické aliance a nadnárodních korporací", a že se prý "posiluje tendence předat obranu státu do cizích rukou". Od strany, která se stále ještě nerozešla s dědictvím KSČ a která doporučovala před referendem o vstupu do Evropské unie svým voličům říci ne a plédovala naopak pro nákup či aspoň modernizaci ruských stíhaček, to ovšem nepřekvapuje.

Čeští a moravští komunisté jsou sice na tom dnes nebývale dobře, ale stačí jim to jen k příjemnému postavení parlamentní strany bez přímé zodpovědnosti. Velmi slušně přitom dotované, díky volebnímu výsledku, ze státní pokladny. Do jisté míry také vystupují tu a tam z dlouhodobé politické izolace. Nic to však nemění na tom, že aby se stali relevantní politickou silou, musí ještě učinit poměrně dost. Především se rozejít s totalitní minulostí a tedy i s těmi politiky, kteří k tomu nejeví pražádnou ochotu.

Postoje komunistů k různým politickým otázkám mohou jednou využívat ti, podruhé zase oni. Ale ani občanští demokraté, ani demokraté sociální, se s komunisty více nezapletou. To raději zakopou válečnou sekeru a vytvoří velkou koalici. Než se z KSČM stane docela jiná strana, neopírající se o voličskou baštu tvořenou lidmi, jimž se nejvíc stýská po reálném socialismu, a případně si nechtějí připustit, že od mladých let věřili a sloužili zločinné ideologii, jsou vyhlášení komunistického poslaneckého klubu, a to i v poměrně vypjatých momentech, vlastně jen takovým zanedbatelným politickým folklorem. Což platí také dnes, kdy byla zahájena bitva o reformu.

Strany vládní koalice i občanští demokraté si přitom mohou říkat, že by bylo všechno mnohem jednodušší, pokud by se komunisté roku 2002 nedobrali 20 procent voličských hlasů. A ptát se sami sebe, zda k tomu nepřispěly. A samozřejmě přemýšlet, jak stávající situaci do budoucna změnit.

Spustit audio