Komunistu mučilo gestapo. Zkušenosti pak využil u StB

Kocman znal snad všechny mlžící strategie, které si vězeň mohl vymyslet. Sám je vyzkoušel, když se snažil v Petschkově paláci, Malé pevnosti v Terezíně a ve věznici v Drážďanech oblafnout gestapáky. Na konci války ho zachránil požár věznice způsobený spojeneckým bombardováním. Přežil jen s hrstkou lidí a uprchl. Svoji estébáckou minulosti vysvětluje tím, že byl naivní. S „mučírnami“, jak označuje vyšetřovací metody StB, nesouhlasil. Tvrdí, že během výslechů, kterým přihlížel, se násilí nepoužívalo.

Děti z bohatých rodin chtěli celosvětovou bolševickou revoluci

Miloš Kocman se narodil v roce 1922 v Praze ve smíšeném manželství – maminka pocházela z židovské rodiny. Jeho otec účetní, Sokol a švec byl stižený tuberkulózou, kterou se nakazil během 1. sv. války. Kvůli své nemoci ztratil zaměstnání a rodina žila jen z jeho invalidního důchodu. „Byly doby za první republiky, kdy jsme neměli ani na chleba. Tajně, aniž by to otec věděl, chodily moje sestry žebrat o drobné,“ popisuje Kocman, který se už na gymnáziu přidal k mladým komunistům organizujícím letákový protinacistický odboj za 2. světové války.

Gestapo odhalilo skupinu komunistů z Plzně, ze kterých vytloukli další jména, mezi nimiž zaznělo i Kocmanovo a Uhlířovo. „Svázali mě do kozelce. Mlátili mě, až jsem měl černou prdel. Když se mě ptali, kdo mě zapojil do ilegální činnosti, vydržel jsem řadu ran a pak jsem řekl: ´No, no, Miloš Lederer!´ Věděl jsem, že je zřejmě mrtvý,“ popisuje Kocman, který tímto postupným pouštěním pravdivých informací získával čas.

Gestapo po několika dnech zjistilo, že Lederera před dvěma lety popravili v Mauthausenu. Podle Kocmana to byla nejlepší strategie – vydržet co možná nejvíce ran a pak přiznat jednu pravdivou, ale zavádějící informaci, kterou si museli dlouho ověřovat. „Víte, jaký byl rozdíl mezi gestapem a StB?“ ptá se řečnicky a hned obeznámeně dodává: „Gestapo se snažilo zjistit pravdu. StB z vás chtělo vytlouct doznání k něčemu, co jste neudělal.“

Miloš Kocman u vchodu do své bývalé cely, Malá pevnost v Terezíně|foto: Post Bellum

Komunistu zachránily letouny z Anglie a USA

Miloš Kocman prošel šestadvaceti výslechy během devíti měsíců. Jeho případ poslali k německému soudu, rok a půl čekal na soud v Malé pevnosti v Terezíně. Umístěn byl do baráků číslo šest, hned vedle márnice: „Viděl jsem umučené lidi umírající hlady, surově umlácené. Měl jsem štěstí. Byl jsem pohledný židovský mladík, což samozřejmě nevěděli. Uměl jsem jazyky, proto mě zařadili do kantýny, kde jsem obsluhoval esesáky.“

Miloše Kocmana a jeho přítele Uhlíře obvinili z vlastizrady a napomáhání nepříteli, za což jim hrozil trest smrti. V Drážďanech se konal 26. ledna 1945 soud, kam se nedostavili jako svědkové dva gestapáci. Soudce projednávání odložil. Na další stání už nedošlo. V noci ze 13. na 14. února 1945 Kocman zaslechl hučící motory letounů. Na Drážďany nalétávaly stovky amerických a britských bombardérů doprovázených stíhačkami.

Ohlušující výbuchy zasáhly i věznici, kde vypukl požár: „S vězněm jsme rozbili skleněné okénko, kterým se do cely podávala strava. Tím jsme prolezli na chodbu, kde vězni i dozorci v panice pobíhali sem a tam. Kocmanovi se podařilo dostat se ven z budovy. Většina uvězněných, včetně jeho přítele Uhlíře, v plamenech nebo v závalu zahynula. Po strastiplné a dobrodružné cestě pěšky a částečně vlakem dorazil v polovině května 1945 do Prahy. Všichni jeho příbuzní z matčiny strany zahynuli v koncentračních táborech. Jeho rodiče a sestry věznění zázrakem přežili.

Kocman, krycím jménem Toman, chytal americké agenty chodce

Z Kocmanova personálního svazku zaměstnance federálního ministerstva vnitra, který najdeme v Archivu bezpečnostních složek, se dozvídáme, že vystupoval s krycím jménem Toman. Miloš Kocman pracoval na začátku 50. letech ve Statisticko-evidenčního odboru 3. správy SNB. Nejedná se jen o jakousi spisovou a archivní službu, jak by se mohlo zdát. Kocman výslechové protokoly, agenturní operativní svazky StB, analyzoval.

Miloš Kocman s manželkou|foto: Post Bellum

„Dával jsem to dohromady. Vím o těch dobách, o těch zlých dobách komunismu, hodně. Nebyl jsem stalinista, my trockisti jsme odmítali kult osobnosti. Nelíbilo se nám, že rozhodují sovětští poradci,“ lapidárně shrnuje a hodnotí Kocman svoji práci u StB. Pro soudruhy po válce představoval ideální dělnický kádr se zkušenostmi bezpečnostního aparátu nacistické říše. Za dva roky vystudoval práva a po únorovém puči v roce 1948 nastoupil k tajné policii.

Měl na starosti agendu tzv. agentů chodců, tedy těch, kteří utíkali přes hranice, převáděli uprchlíky, spolupracovali se západními zpravodajskými službami, nejčastěji s americkou CIC: „Je mi jedno, jestli to byli Mašíni. Škodili republice, někteří měli zbraně. Sledoval jsem z jejich výslechů hlavně to, kde mají v zahraničí základny a s kým spolupracovali. K výslechům jsem chodil výjimečně. Nejvíce jsme získali v akci Kámen,“ zmiňuje se Kocman o jedné z nejkontroverznějších operací StB.

Akce Kámen a odchod od StB

Estébáci postavili na státních hranicích falešné objekty. Agenti-provokatéři nabídli člověku, který se obával zatčení, že ho v noci převedou. Oběti zavlekli na falešnou stanici, kde je očekával estébák v uniformě amerického důstojníka. „Největší problém byl hlavně s tím, že kolegové neuměli jazyky. Sehnat někoho, kdo uměl anglicky, byl prostě problém,“ vysvětluje Kocman.

Uprchlíci se domnívali, že jsou už ve svobodném světě, a všechno prozradili. Pak se spustila vyšetřovací mašinérie ne nepodobná tomu, co si sám Kocman prožil v gestapáckém Petschkově paláci v roce 1943. Kocman však analyzoval desítky spisů včetně případu Horákové. Podle něj za násilím na vězních a konstrukcemi procesů stojí estébáci rekrutovaní z fabrik, nevzdělaní dělníci, které řídili poradci ze SSSR. Odejít od StB prý nebylo možné, jemu se to povedlo až v době procesu se Slánským

Kocman v roce 1952, jak říká, ztratil důvěru. Jako komunista židovského původu se stal pro soudruhy nežádoucím. Jeho kolegové na něj založili vyšetřovací svazek a nasadili sledovačku. To už Kocman žádal o přeřazení. Chtěl učit na policejní škole mezinárodní právo. Vyhověli mu a posléze se dostal do diplomatických služeb. Vyslali ho do Číny na ambasádu v Pekingu. V srpnu 1968 v Číně vydal bulletin odsuzující sovětskou invazi do Československa, čímž skončila jeho kariéra. V normalizaci pracoval v ústraní jako podnikový právník.

Miloš Kocman na současné fotografii|foto: Post Bellum