Komunistická diktatura byla pro někoho přínosná, i to musejí studenti poznat, míní historička

1. prosinec 2023

Odbornou veřejnost, učitele i mnohé rodiče nedávno vzrušila debata o učebnici Soudobé dějiny připravené historiky z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Jeho vedení ale práci svých bývalých zaměstnanců kritizuje, obsahuje prý faktografické chyby, které mohou žáky uvést v omyl. „Je to projev širšího sporu o soudobé dějiny, které stále mají žijící svědky. Střetává se solidní historická analýza s pamětí,“ podotýká Adéla Gjuričová, ředitelka Ústavu pro soudobé dějiny.

ÚSTR ve své zprávě kritizuje například to, že se v učebnici o komunistickém režimu píše, že nabízel „vizi sociálně spravedlivé společnosti, kde sobectví jedince ustoupí potřebám kolektivu“, aniž je doplněn kontext o likvidaci nepřátelských tříd, rasismu třídního původu a diktatuře proletariátu.

Podle Gjuričové jde ale o pasáž vytrženou z kontextu a nevnímá ji jako relativizaci komunistického režimu. Učebnice prý pracuje s provokativní metodou badatelského přístupu k výuce, kdy se studenti seznamují s prameny a pod vedením kvalifikovaného pedagoga dospějí k vlastním postojům k historii.

Čtěte také

„Je to součást boje o vlastnictví paměti na komunistický režim, kdy se o něm smí mluvit jen jedním způsobem. To je tradiční způsob výuky dějepisu, kdy jsou nějaké politicky etablované pravdy, které se s pádem režimů mění a učebnice se musí měnit s nimi,“ vysvětluje.

Naopak badatelský přístup k výuce dějepisu prý představuje odlišný princip a připouští, že existují skupiny lidí, které historii vnímají jinak. „Dozvídat se, že existovaly skupiny lidí, kteří něco viděli jinak než političtí vězni nebo disidenti, je, při vší úctě k nim a jejich historickým zásluhám, strašně důležité,“ dodává.

Velkou roli ve vnímání historie podle Gjuričové často hraje osobní či rodinná zkušenost, ať už jde o perzekuci ze strany komunistického režimu, anebo třeba to, že někdo přišel po listopadu 1989 o práci nebo byl terčem rasových útoků. Historici si ale musí tyto formativní okolnosti přiznat a o to víc se snažit o historiografickou práci s prameny.

Bílá místa v nedávné minulosti

Stejně tak mladá generace by měla při výuce pochopit, že i jich se dějiny týkají, ať už osobně, nebo skrze rodinu, stát, národ či politiku. A právě badatelský přístup k výuce jim umožňuje pustit si dějiny k tělu a prožívat je.

„Ale není to tak, že se jim dá do ruky jeden komunistický papír a necháme je si myslet, že únorové převzetí moci bylo dobré pro dělníky. Jde o to vysvětlit kontext a historické řemeslo, jehož základy učíme. To mi přijde přitažlivé,“ doplňuje.

Čtěte také

Gjuričová se domnívá, že historikové by neměli dávat morální výklad dějin, ale vysvětlovat hlubší historické kořeny a faktory, které v tom hrály roli.

„Ne jako historička, ale jako člověk můžu říci, že jsem viděla spoustu okolností, které komunistickou diktaturu provázely. A přestože ji považuji za diktaturu, tak si uvědomuji, že pro některé lidi měla přínosy a byla výhodná. To se snažím pochopit,“ uvádí.

I v soudobých dějinách prý stále existují bílá místa: „Máme napsaných spoustu syntéz o fungování centrálních institucí komunistické diktatury i období transformace, ale když se člověk koukne kamkoli stranou na nižší úroveň rozhodování či na minoritní skupiny, etnické či genderové, tak máme velké díry. A to je součást restartu, který teď začínáme v našem ústavu diskutovat,“ uzavírá historička.

Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.

autoři: Jan Bumba , ert
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.