Komunista, který chtěl začít nový život na Západě
Komunistický režim zavíral své oponenty, kterým zvláště v 50. letech dával obrovské tresty, mnohdy desítky let v uranových lágrech. Když zkoumáte, jací lidé nejčastěji končili v těchto komunistických pracovních táborech, zjistíte, že převažují studenti, skauti, profesoři, vojáci a, soudě podle jejich příběhů ze sbírky Paměť národa, všichni byli přesvědčení demokraté.
Mezi někdejšími politickými vězni ovšem najdete i bývalé komunisty. Čestmír Vaško, komunista a předseda JZD, roce 1970 emigroval do NSR. Ve Stuttgartu pracoval jako kreslíř u jednotek Civilian Labor Group americké armády. Po více než pěti letech se vrátil do Československa, ale ani ne po dvou měsících byl uvězněn a nakonec vojenským soudem odsouzen za službu v cizím vojsku a svévolné opuštění republiky ke čtyřem letům vězení.
Vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Tvoří ho lidé, kterým není lhostejná naše minulost. Pravidelně přispívají drobou částkou na dokumentaci vzpomínek pamětníků. Připojte se k nim i vy! Děkujeme.
Čestmír Vaško se narodil roku 1935 v Krouně na Vysočině do selské rodiny. Vychodil zemědělské učiliště, později vystudoval vysokou školu zemědělskou. Po škole ho přidělili jako zootechnika do zemědělského družstva v Dobrohostově u Havlíčkova Brodu. Tady se o pár let později stal i předsedou tohoto JZD.
„Jako předseda jsem musel chodit na stranické schůze a vyprávět tam, proč zrovna krávy nedojej. Byl jsem jako fackovací panák,“ stěžuje si Vaško. Později se kvůli bytové situaci rodiny (oženil se a narodily se jim čtyři děti) stal předsedou JZD v Hnátnici u Letohradu. Pamětník vzpomíná, že byl neustále ve stresu. Proto odešel do Prahy, kde nastoupil do podniku pro průzkum půd.
Zklamaný komunista utekl na Západ
V Praze zažil srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy, kterou považoval za mezinárodní zločin. Jako přesvědčený komunista se cítil být podveden. Vzpomínal na svého starého strýce – legionáře, kterého navštěvoval. Strýčkova první otázka prý vždycky bývala: „Kdy to praskne?!“ A když mu Čestmír vysvětloval, že to nějakou dobu nejspíš potrvá, odpovídal: „Vypadá to, že zas budeme muset přijít my legionáři a vyhnat tu svoloč!“
V roce 1970 se Čestmír Vaško, otec čtyř dětí, rozhodl emigrovat. Otázkou je, jak moc z politických nebo soukromých důvodů: „V té době jsme byli v krizi a začalo rozvodové řízení. Tak jsem si říkal, že když se rozvedeme, tak budu úplnej žebrák. Tak jsem jí říkal: ,Pojď, půjdeme spolu.‘ Ale pryč tady odtud. Ona nechtěla a říkala: ,Jdi sám!‘“ Čestmír Vaško odjel do zahraničí pohodlně s Čedokem – 22. prosince 1970 nastoupil na zájezd za 8,5 tisíce korun na 15 dní letadlem, trasa Praha–Amsterdam: „Patnáct účastníku nás vysedlo v Norimberku, takže víc jak polovina zůstala na Západě.“
Šokován svobodou
Vaško se přihlásil v uprchlickém táboře Zirndorf, kde prošel výslechem a německé úřady s ním zahájili řízení o politický azyl: „Tam nás ubytovali, zapsali si jména a řekli, že si můžeme jít na pivo. Tak jsme šli do místní hospody, takže šoky po stránce svobody. Dost často s tím byl člověk konfrontován,“ vypráví Vaško. V březnu 1971 mu byl udělen politický azyl.
Následně se přihlásil do služby u pomocných jednotek Civilian Labor Group u armády USA v NSR. Ve Stuttgartu pak nastoupil službu u útvaru 8550, kde se stal kreslířem a zpracovával projekty při opravách kasáren. Mezitím ho v Chrudimi v nepřítomnosti odsoudili ke 2,5 roku vězení nepodmíněně za svévolné opuštění republiky. V nepřítomnosti se s ním také rozvedla manželka. Někteří lidé, se kterými se Čestmír Vaško v Československu stýkal, byli sledováni. Kontrolována byla veškerá korespondence pamětníka do Československa.
Chyběly mu děti, žena a maminka
Po pěti letech si život na Západě rozmyslel. Stýskalo se mu po dětech. Jeho ex-manželce na okresním soudu přislíbili, že mu v Československu v případě návratu nic nehrozí. Zemřela mu také maminka a bylo nutné vyřídit dědictví: „Začal jsem o tom uvažovat, když jsem viděl, že díky komunistickému režimu je téměř nemožné sloučit rodinu.“ Čestmír Vaško se 11. srpna 1977 vrátil do Československé socialistické republiky.
Netrvalo však dlouho a byl povolán k prvnímu výslechu: „Musel jsem asi dvanáctkrát nebo čtrnáctkrát na StB do Chrudimi.“ V dokola se opakujících výsleších se ho ptali, co v Německu prozradil o obraně republiky: „Odpovídal jsem, že nic. Protože jsem byl na vojně před třinácti lety a ohledně obrany státu je nic nezajímalo. Ten estébák odpověděl: ,Je zajímá všechno.‘ Já jsem mu odpověděl: ,To by se mě taky mohli ptát, kolik vozů měla osádka Žižkova vojska.‘“
Další otázka, na kterou si pamětník vzpomíná, se týkala toho, co prozradil o zemědělství: „Já mu zase odpověděl: ,Z mého oboru zemědělství jsem jim nemohl nijak posloužit.‘ On říkal: ,Přece jste věděl o různých věcech.‘ Já říkám: ,Věděl jsem například, že kolem Chrudimi je dost stromů, které mají ořechy nebo třešně.‘ A on se na mě vždycky utrhnul. Jinak se s nimi nedalo vyjít,“ vypráví Vaško.
Odsouzen na Bory a Mírov
V březnu 1978 proběhlo s Čestmírem Vaškem dvakrát soudní líčení u vojenského soudu v Hradci Králové. Za trestný čin služby v cizím vojsku a svévolné opuštění republiky byl odsouzen k souhrnnému trestu 4,5 roku vězení v I. nápravně výchovné skupině. Soud také přihlížel ke zprávě StB v Hradci Králové, ve které se mimo jiné píše: „K osobě Ing. Čestmíra Vaška bylo zjištěno, že se jedná o velmi chytrého člověka, který v průběhu studia na vysoké škole byl jedním z nejlepších žáků. Jinak ale bezzásadový, líný a má silně negativní vztah k socialistickému zřízení.“
Po soudu byl Čestmír Vaško odvezen do plzeňské věznice na Borech. Po roce a půl byl převezen na Mírov, protože prý vězňům vyprávěl, že USA má kvalitnější satelitní techniku než SSSR. To se ovšem dočetl v časopise, který byl jako jeden z mála odebírán do vězeňské knihovny. Stejně byl potrestán: „V Plzni jsem měl nárok na návštěvu jednou za tři měsíce, na Mírově za šest. Balíček tříkilovej, tam dvoukilovej.“
V dubnu 1982 byl Čestmír Vaško propuštěn. S jeho typickým humorem dodává, že šel vlastně z vězení předčasně. „Ano, slevili mně. Mezitím v té době zavedli letní čas, a protože jsem šel v dubnu a už byl letní čas, tak jsem vyšel o hodinu dřív.“ Po propuštění se ucházel o zaměstnání, kdekoliv: „To mám ještě někde na půdě. Patnáct potvrzení, kde jsem se sháněl po práci.“ Nakonec ho zaměstnali u stavebního podniku. Do důchodu pracoval u železničního stavitelství.
Syn šel po stopách otce
V roce 1985 emigroval do západního Německa jeho nejstarší syn. Bylo to v době, kdy byl na vojenské prezenční službě a dostal dovolenou na sestřinu svatbu. Toho využil a u motorestu mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou rozpáral ve švu plachtu kamionu, aby se v jeho nákladním prostoru ukryl. Plachtu pak zevnitř opět pečlivě sešil, aby na hranicích nebylo nic poznat. Podařilo se mu dostat se až do NSR. Tam se uchytil a pracoval ve Frankfurtu pro rozhlas a televizi. Po pádu železné opony se do Československa vrátil.
Sametovou revoluci v listopadu 1989 přivítal Vaško s velkým povděkem. Listopad prožil v nemocnici, protože když se šel podívat k velvyslanectví NSR v Praze, jak se do něj snaží dostat východní Němci, aby mohli zažádat o azyl, uklouzl a utrhl si sval na noze. Dnes žije Čestmír Vaško v rodné Krouně: „Velká část dnešních těžkostí má prapůvod v komunismu. Komunisté naučili národ krást. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidé se hned nepředělaj. Za komunismu mohli lidi krást tisícovky a teď zkoušej miliony a stamiliony.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
