Kolektivně spěcháme, ale kam?

Kdo spěchal víc a kdo míň, se podle policie už ani nedá zjistit. Spěch byl na dálnici D1 v onen osudný den prostě cosi jako kolektivní fenomén. Až se nakonec museli zastavit všichni. Na dlouhých 17 hodin.

Rychlost je -alespoň podle encyklopedie- charakteristika pohybu, která nám sděluje, jakým způsobem se mění poloha tělesa v čase. Na silnicích tuto polohu evidentně mění každý druhý rychleji, než by měl: polovina z nás překračuje v autech povolenou rychlost. Žen to přitom dělá o něco méně než mužů.

Ještě předloni, při zavedení bodového systému, se na nějaký čas zdálo, že se čeští řidiči ukázní. Že sundají nohu z plynu. Že přestanou nebezpečně kličkovat a na dálnici předjíždět zprava. Že se přestanou cpát těm, kteří jedou před nimi, až do kufru. To všechno ale trvalo jen pár měsíců, ne-li týdnů. Jakmile se k rozčileným hospodským debatám přidali i poslanci a začali v parlamentu svým voličům naznačovat, že takhle přísný bodový systém je vlastně zbytečný, morálka na českých silnicích se rázem rozvolnila.

Londýnský starosta Ken Livingstone, který prosadil pro velké vozy výrazně zvýšené mýtné za vjezd do města a teď usiluje o to, aby se v obytných zónách smělo jezdit jen třicítkou, protože při takové rychlosti podle statistik umírá při střetu s automobilem podstatně méně chodců, si vysloužil u zdejších vyznavačů rychlosti jen posměšky. Prý se zaslouží tak maximálně o to, aby ulice obytných čtvrtí, kam budou vjíždět rychlá auta ze všech těch skvělých rychlostních okruhů, beznadějně ucpal.

Rychlost prostě vítězí. Bez ohledu na ztráty. Rychle, po pouhých deseti dnech, byl dnes v Ostravě obnoven provoz na jednokolejné tramvajové trati, kde došlo 11. dubna k tragické nehodě. Tři lidé zemřeli a desítky dalších byly zraněny, protože řidič jedné z tramvají spěchal: doháněl zpoždění a vjel na trať v době, kdy proti němu jela na stejné koleji jiná tramvaj.

Dopravní podnik nejdřív připustil, že se podobné kolize v minulých letech málem staly už dvakrát. Pak slíbil, že vybuduje moderní zabezpečovací zařízení, aby na nebezpečné trati už k podobnému incidentu nemohlo dojít. Nemohlo? Stačí, aby řidič, až vyblednou vzpomínky na nedávnou tragedii, zase jednou chvátal.

Teď to každopádně vypadá, jako by chvátali ostravský dopravní podnik i magistrát: Než se zabezpečovací zařízení vybuduje, budou se prozatím muset řidiči tramvají na zmíněném úseku hlásit u dispečera, který jim bude muset dávat k průjezdu souhlas. Jako je to u jednokolejných železničních tratí. Co se tím vyřeší, je otázka: právě u jednokolejných tratí je riziko srážek vlaků relativně vysoké. Jde totiž o technologii z dob, kdy se nespěchalo. Kdy ztělesněním pokroku byl samotný vlak a bohatě stačilo, když projel jednou za den. Ty doby jsou pryč. Právě dnes jsme si mohli připomenout, kolik už za neustálé zrychlování svých životů platíme. Nejen penězi.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .