Klid zbraní v Libanonu dlouho nevydrží

Jedním z hlavních bude chování libanonské armády. Pochybnosti o její efektivitě se během posledního týdne proměnily v jistotu, kterou potvrdil i libanonský kabinet. Vláda premiéra Fuáda Siniury ustoupila Hizballáhu a slíbila mu, že jeho bojovníky neodzbrojí, přestože rezoluce OSN to od ní výslovně žádá; Hizballáh také v jižním Libanonu zůstane a zbraně si ponechá, jen by je neměl příliš ukazovat na veřejnosti. Libanonští politikové rovněž několikrát zopakovali, že neočekávají ozbrojené konfrontace mezi šíitským Hizballáhem a armádou, kterou ze 40 procent tvoří rovněž šíité. Libanonští vojáci se sice poprvé po více než 30 letech začali rozmísťovat na jihu země, ale je otázka, co tam za těchto okolností budou dělat. Je záhadou, proč si rozmístění právě libanonské armády tolik přál izraelský premiér Ehud Olmert, který mohl a měl současný vývoj předvídat.

Druhým zásadním problémem jsou mezinárodní jednotky UNIFIL. I když mají být rozšířeny a dostat silnější mandát, Izrael zatím nemá důvod doufat, že budou účinnější než jejich dosavadní stejnojmenní kolegové, před jejichž zraky se Hizballáh v posledních šesti letech úspěšně vyzbrojil. Státy, které v nových mnohonárodnostních silách přislíbily účast, si brzy uvědomily, že mise bude značně nebezpečná, a začaly z ní pozvolna couvat. Větší, třítisícový kontingent zatím schválila pouze Itálie. Francie se rozhodla zredukovat plánovaných několik tisíc vojáků na dvě stovky, aby si příliš neznepřátelila Sýrii a Írán, který francouzský ministr zahraničí Phillipe Douste-Blazy navíc k překvapení celého světa nedávno nazval "stabilizačním prkem v regionu". Z mise couvají také Turecko a Německo a většina evropských států nejprve požaduje upřesnění mandátu.

Mezinárodní jednotky by mimo jiné měly bránit pašování zbraní pro Hizballáh. První takové prokazatelné zásilce zabránil v sobotu izraelský výsadek u Baalbeku, ale vůdce organizace, která rezoluci stvořila, generální tajemník OSN Kofi Annan, označil izraelský zásah za porušení příměří, aniž komentoval jeho příčinu.

K vyslání vojáků zůstávají odhodlány jen muslimské státy jako Bangladéš, Indonésie nebo Malajsie, které si však v jednotkách OSN zase nepřeje Izrael, protože jsou to země, které neuznávají právo na jeho existenci.

Celý arabský a muslimský svět se raduje, že Hizballáh nad Izraelem zvítězil. I když to donedávna vypadalo jako vtip, v podstatě je to pravda. Hizballáh přišel jen o jisté množství raket a bojovníků, ale zásoby zbraní mu Sýrie s Íránem brzy doplní; k jeho odzbrojení nedojde a z jižního Libanonu odejít nemusí. Navíc mu prudce stoupla popularita jako jediné muslimské síle, která dokázala bez výrazné újmy vojensky vzdorovat Izraeli. Sýrii a Íránu válka neuštědřila políček, ale naopak posílila jejich nové odhodlání bojovat proti židovskému nepříteli i jejich vliv v Libanonu. Vítězství Hizballáhu oživilo bojové nadšení také palestinských teroristů a dalších muslimských radikálů. A Izrael? Ztratil téměř dvě stě občanů a válka ho stála jednu a půl miliardy dolarů, ale nedosáhl v podstatě žádného ze svých cílů - "nová realita" v jižním Libanonu nenastane a po dvou unesených vojácích není ani památky. Řada izraelských komentátorů označuje výsledek války s Hizballáhem za nejhorší vojenskou porážku Izraele v jeho historii.

Není divu, že roztrpčení a zklamání z vlády Ehuda Olmerta roste a množí se volání po její demisi. Olmert je v úřadu sto dní a třetinu z nich vedl válku, jejíž vedení zůstává rozporuplné a výsledky diskutabilní. Média zpochybňují nejen kompetentnost Olmerta, ale i ministryně zahraničí Cipi Livni a především ministra obrany Amira Perece, jehož minulost levicového mírového aktivisty je považována za jednu z příčin nedostatečně razantní ofenzivy proti Hizballáhu. Perec vyvolal údiv i svým nedávným výrokem, že je připraven jednat se Sýrií; vyřkl jej totiž v tentýž den, kdy syrský prezident Bašár Asad naznačil, že Sýrie hodlá vojensky osvobodit Golanské výšiny. Válka s Hizballáhem zasadila ránu i Olmertově plánu na evakuaci z části Západního břehu Jordánu; dnes je skoro každému jasné, že by vyklizené území okamžitě zabrali teroristé a jejich rakety, jak tomu bylo v jižním Libanonu po odchodu Izraele v roce 2000 nebo v pásmu Gazy po loňském odsunu. Hlavní bod předvolební kampaně Olmertovy strany Kadima je tak přinejmenším na dlouhou dobu u ledu a Kadima a Perecova Strana práce po válce ztratily na 60% voličů. Jeden izraelský komentátor vyjádřil názor, že současnou vládu může zachránit jen úspěšný úder proti jaderným zařízením v Íránu.

Izraelští vojáci v Libanonu zůstanou ještě řadu měsíců, než budou mít komu obsazené pozice předat. Na místě však zůstávají i bojovníci Hizballáhu, kteří si naplňují skrýše novými zbraněmi. Pokračování konfliktu v jižním Libanonu se zdá neodvratné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .