Klára Vlasáková: Pandemie? Prostě to nezvládáme
Počet nakažených koronavirem v Česku stoupá. Tohle je natolik častá věta, že si k ní řada z nás vybudovala paradoxní rezistenci. Stoupá, ano, a co se dá dělat? Ukazuje se, že udělat se toho dá docela dost.
Dovolím si osobní příklad: Za poslední zhruba tři měsíce jsem čtyřikrát absolvovala test na koronavirus. Dvakrát byl vyžadovaný před lékařským zákrokem, dvakrát jsem ho podstoupila z vlastního rozhodnutí. Poslední testování bylo po kontaktu s člověkem, kterému se covid-19 prokázal.
Čtěte také
Čtyři testy v režimu samoplátce přišly celkem na 7 tisíc. To je hodně peněz. Zajít si na test samozřejmě není kdovíjaká zásluha – pocit zodpovědnosti, kdy by člověk mohl případné onemocnění přenášet dál, je prostě příliš tíživý.
Nicméně je zapotřebí vzít do úvahy ekonomický aspekt a docela jednoduchou výtku: pro celou řadu lidí je 1 756 korun, což je obvyklá cena testu, velmi vysoká částka. A navíc se zodpovědnost za trasování, a případné podchycení dalšího šíření, přelévá z institucí na jedince.
Je vidět, že hygienické stanice jsou přetížené. Jenže proč se na jejich posílení nezaměřovala vládní aktivita už před časem? Dokud nebyla křivka aktivních případů tak znepokojivá?
Vyjasnit procedury a navýšit kapacity hygieny
V porovnání se sousedními zeměmi má Česko v přepočtu na milion obyvatel nejvyšší denní přírůstky nakažených. Na jaře přikročila vláda k opatřením, která sice byla kritizována pro svou razanci, ale zároveň napomohla tomu, aby křivka začala zase klesat. Květnová rozvolnění a „covidové prázdniny“ se pak jevily jako určitá odměna za ostražitý postup.
Čtěte také
Jenže byla taková spokojenost vůbec na místě? Stoupající počet nakažených se bohužel často přetvořil v nadávání na ty, kteří jeli v létě do zahraničí. Ale šlo o slepou – a hlavně zbytečnou – uličku. V českých kempech a na výletních trasách totiž bylo mnohdy víc lidí než na pláži v Chorvatsku.
Mnohem větším problémem je samotný kurz vládních opatření, která často působí spíš jako způsob, jak si nahnat přízeň voličů. Než jako součást promyšlené strategie bezprostředně reagující na pandemický vývoj. Výsledkem je nedůvěra, zvolna narůstající strach a taky zmatení. Přitom právě v situaci, kdy denní nárůst nakažených v úterý poprvé překročil hranici tisíc osob, bychom měli mít k dispozici jasné, neprůstřelné informace a postupy.
Přece nejde o test internetové gramotnosti
Trefně to shrnuje antropoložka a analytička veřejných politik Lucie Trlifajová ve svém otevřeném dopisu, který byl publikován na serveru A2larm: „Většina informací je sice dohledatelná na internetu, nicméně na různých místech, a ne vždy z ověřitelných zdrojů. Pandemie není ideálním momentem pro testování internetové gramotnosti.“
Čtěte také
A dál pokračuje: „Nejenže absence informací a nízké kapacity hygienických stanic pravděpodobně zvyšují rychlost šíření nemoci, ale navíc se stát tímto zbavuje zodpovědnosti systémově řešit pandemickou situaci. To ve svých efektech může vést k jejímu zhoršení.“
Trlifajová, která covidem onemocněla, formuluje to, co probublává už několik týdnů: Pandemie? Prostě to nezvládneme, dokud nebudeme všichni přesně vědět, co dělat. Namísto poplácávání se po zádech, jací jsme premianti, je totiž třeba vyjasnit procedury a navýšit kapacity hygieny. Jinak bude jen hůř.
Autorka je dramaturgyně a scenáristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
