David Hertl

Který pořad, rozhovor, série, reportáž nebo komentář z našeho letošního vysílání by podle vás posluchačům rozhodně neměl uniknout?

V pořadech Archiv Plus bych se vrátil na začátek roku, kdy Petra Tanclová pouštěla ukázky z legendárního Rádia Mama, které komentovali tehdejší dramaturg Dušan Všelicha a stejně tak tehdejší šéfredaktor stanice Praha Libor Vacek. I po třiceti letech to byla neuvěřitelná jízda a ukázka nespoutaného rozhlasového humoru první poloviny 90. let.

Čtěte také

Nacistické bestie. Příběh čtyř krutých dozorkyň z koncentračních táborů

Z Portrétů byla pro mě nejpoučnější práce na dvoudílném seriálu s názvem Nacistické bestie. Bylo děsivé dozvídat se od historika Jana Adamce, jak banální a nepochopitelně jednoduchá je cesta od obyčejné sekretářky k brutální dozorkyni v nacistických lágrech. Jak málo stačí, aby se v nás rozehrály ty nejtemnější tóny.

A u večerních repríz se vrátím k Rádiu Mama: ty třicet let staré pořady jsme vysílali celé léto. K nemalé radosti těch, kteří si to pamatovali a tenkrát je to bavilo, a k nemalému zděšení těch, kteří si to taky pamatovali a už tenkrát na to neměli náladu. Říká se, že do rozhlasu chodí na deset nespokojených reakcí posluchačů jedna spokojená. Je to k neuvěření, ale tentokrát to bylo obráceně.

Co z vaší letošní práce by si podle vás zasloužilo „vánoční premiéru“ pro všechny, kdo to ještě neslyšeli?

Před Vánocemi bych si znovu pustil cyklu Portrétů s názvem Slavní hochštapleři. Bude to fráze, ale opravdu všechno už tady bylo. Jen trochu jinak. Opakuje se to zpravidla v ještě „lepší“ podobě.

Pro naše pradědečky a prababičky bylo vrcholem, když nějaký Čech prodal dvakrát Eiffelovu věž. Pro nás byl „zásek“, když americký finančník Bernard Madoff byl odsouzen za zpronevěru 65 miliard dolarů ke 150 letům vězení. Naši vnuci se tomu budou smát, protože oni už budou svědky nějakého daleko většího podfuku.

Která chvíle z přípravy vysílání vám letos utkvěla nejvíc?

Březnová práce na Portrétech, věnovaných českým politikům 90. let. Ve studiu jsem měl jako hosta Petra Nováčka, naši komentátorskou legendu. Poslouchával jsem ho právě od těch 90. let a ani na vteřinu si nepředstavil, že s tímhle člověkem si jednou budu ve studiu povídat a on bude vzpomínat na zákulisí české politiky v době, která je – myslím – klíčem k tomu, v čem žijeme dnes.

Kdo z vašich kolegů pro vás byl letos oporou nebo inspirací?

Těch lidí je víc, určitě dramaturg Českého rozhlasu Plus Standa Vintr. Že existuje pozice „kreativního producenta“, to se ví, ale pro Standu by mělo vymyslet místo „kreativního dramaturga“. Někdy se až lekám, jaké množství nápadů a v jak krátké době je schopen vygenerovat, a to vše – abych tak řekl – bez podpůrných prostředků.

A když už si myslím, že řekl vše, začne mi doporučovat filmy nebo hudbu, které se nějakého tématu ještě týkají.

Jsem rád, že mohu sedět v kanceláři s Naďou Revilákovou. Všechny hrozné příběhy o tom, co si také někde mohou navzájem dělat kolegové v kanceláři, mě díky tomu míjejí.

Určitě není vidět práce archivářek a archivářů, kteří tráví hodiny tím, že připravují staré záznamy, které si potřebuji poslechnout. Nejsou vidět ani produkční, díky nimž se ty pořady nakonec natočí a odvysílají.

A naštěstí je alespoň slyšet – když už nejsou vidět! – kolik práce na pořadech odvádějí mistři zvuku, když krotí moje fantastické představy o tom, co v tom pořadu „určitě musí být!“.

Jaký je váš nejoblíbenější vánoční zvuk?

Půlnoční mše. Je fajn, že Někdo vysílá jen dobré zprávy.