Kde se v Indonésii najíst aneb Toto zaručeně nepálí

Místní kuchyně je nesmírně rozmanitá, což ostatně není divu, když si člověk uvědomí, že se Indonésie rozkládá na mnoha ostrovech a je etnicky velmi bohatá. Co spojuje velkou většinu regionálních specialit, je právě rýže a ostrost pokrmů. Věřte, že pálí vše kromě několika smažených pochoutek a sladkostí. Když nejste dostatečně informováni o tamější kuchyni, může se vám stát, že naivně požádáte majitelku restaurace, aby vám doporučila jídlo, které nepálí, protože máte zažívací problémy. Zatváří se chápavě, chvíli přemýšlí a pak vám vybraný oběd zabalí domů.

U vás to proběhne opačně. Nejprve jej doma rozbalíte, bez přemýšlení začnete jíst a pak se zatváříte nechápavě. Pálí. A to tak, že vám tečou slzy. Téct přestanou až ve chvíli, kdy si uvědomíte, jaké by to bylo, kdybyste pozřeli jídlo považované majitelkou za ostré. Ale nezoufejte, lidský organismus je neuvěřitelný! Zanedlouho vám bude vše velmi chutnat. A jednoho dne se přistihnete, jak vaše ruka sahá po umělohmotné nádobce umístěné na každém stole v restauraci, jídelně, či domácnosti. Ano, po nádobce, v níž je sambal – podivná červená pasta, jejíž hlavní ingrediencí jsou chilli papričky. Ta věc, o které jste si ještě nedávno říkali, že pálí už jen na pohled a vy se jí nikdy v životě nedotknete ani omylem. I sambal má nespočet lokálních variant, říká se, že 300 – stejně jako etnických skupin. Třeba u Toradžů na Sulawesi do něj přidávají čerstvá rajčata, jinde jej zase dochucují krevetovou pastou.

Sušení rýže - Sulawesi, Tana Toraja|foto: Michaela Budiman

Ale zpět k rýži. Pěstuje se po celé Indonésii na zavlažovaných, často terasovitých polích. Díváme-li se na ně, ať už v reálu, na fotografiích nebo pohlednicích, vypadají nádherně. Avšak ve skutečnosti je za touto nesmírnou krásou nesmírná dřina. Rolníci se celé dni v žáru slunce plahočí po kolena ve vodě, ať už sázejí, přesazují nebo sklízejí rostlinky rýže. Na Jávě a Bali, kde je výjimečně úrodná půda zejména díky místním sopkám, probíhá její sklizeň dokonce až třikrát do roka. Rýže se v Indonésii zkonzumuje opravdu hodně, je totiž jedinou přílohou. Brambory pokládají za zeleninu, takže je servírují nadrobno nakrájené například s mrkví a fazolkami. Také nudle se podávají poměrně často, avšak rovněž v kombinaci s rýží. Indonésané tvrdí, že bez ní se pořádně nenasytí.

Vařené pokrmy se prodávají úplně všude. Nejčastějším místem je warung – malá rodinná jídelna, jejíž majitelka každé ráno uvaří několik druhů místních specialit. Jejich počet závisí na velikosti podniku, zpravidla jich bývá okolo 10. Ty pak vystaví do skleněných vitrín uvnitř místnosti nebo do výloh a prodává je až do odpoledních hodin. Ve většině warungů vám nabere na talíř sama paní domácí nebo její pomocnice, někdy se ale zákazník může obsloužit i sám. Nakonec vždy poctivě nahlásí vše, co zkonzumoval a až pak zaplatí. Interiér warungu není zpravidla příliš hezký, stoly, židle ani lavice nejsou moc pohodlné. Jeho účelem je totiž poskytnout zákazníkům rychlé, dobré a hlavně levné stravování. Warungy nejsou určeny k schůzkám nebo dlouhému posezení.

Rýže na trhu v Jakartě|foto: Michaela Budiman

Vedle nich v Indonésii samozřejmě existují i restaurace, které vypadají a fungují v podstatě jako u nás. Jsou neporovnatelně dražší než warungy a indonéská jídla v nich nikdy nechutnají tak dobře. Pokud nabízejí mezinárodní kuchyni, ceny jsou ještě vyšší a výsledek až na výjimky není nijak oslnivý. Pobýváte-li v Indonésii delší dobu a vaše tělo se už adaptovalo na místní bakterie nebo máte-li výborné zažívání, klidně zkuste i občerstvení podávané na ulici. Ve větších městech můžeme potkat pouliční prodejce s dřevěným vozíkem, v němž je nainstalován malý plynový vařič. Na vozíku mají zpravidla připevněnou skleněnou vitrínou se svou nabídkou – většinou jde jen o jeden typ jídla. Projíždějí ulicemi a různými zvláštními zvuky oznamují, co si u nich můžete koupit. Rozumí jim jen místní, například význam tlučení dřeva o dřevo, lžíce o talíř, či bouchání do pánve není všude stejný, v jednotlivých oblastech se liší.

Po setmění zase můžeme povečeřet třeba na chodníku vedle silnice. I když pro našince se takovéto stolování zdá zpočátku poněkud divné, jedná se o docela milou zábavu. Prodejce zaparkuje svůj vozík na předem dohodnutém místě, za které někdy musí platit – buď úřadům, nebo místním bossům. Poté na zemi rozmístí několik rohoží nebo dokonce stolů a židlí, vše zastřeší plachtou, na níž je napsána a často i vyobrazena jeho nabídka, a může se začít vařit a servírovat. Nádobí se myje ve dvou lavorech, v prvním je hodně špinavá voda, ve druhém o málo čistější. Nezní to moc lákavě? Asi ne, ale moc si tam pochutnáte. Tisíckrát více než v restauraci, kde si účtují desetkrát tolik! I když nárůst cen ropy kolem roku 2005 výrazně zvýšil ceny všeho, včetně potravin, v Indonésii se pořád vyplatí jíst venku.

I z takovéto rušné silnice se po setmění může stát na pár hodin warung|foto: Michaela Budiman

A jak Indonésané vlastně jedí? Nejčastěji používají hluboký talíř, vidličku a lžící, kterou drží v pravé ruce a jako jedinou ji vkládají do úst. Když dojí, otočí příbor spodní stranou nahoru, čímž naznačí, že už mají dost. Jsou-li v restauraci, kde si po obědě nebo večeři ještě chtějí popovídat u stolu, číšníci talíře nikdy neodnesou, dokud hosté ještě sedí. To by totiž bylo pokládáno za neslušné. Indonésané by takové gesto chápali jako pobídku k odchodu. Při společenských setkáních, kterých se zúčastní mnoho lidí, se pokrmy servírují buď tradičním způsobem na banánových listech, nebo moderně na kusech speciálního papíru a jí se zpravidla rukama. Člověku chvíli trvá, než se to naučí, ale jídlo takto konzumované chutná překvapivě dobře.

A tak nebaví-li vás nakupovat, vařit, mýt nádobí, sporák a ještě se trápit tím, jestli se vám oběd povedl, přestěhujte se do Indonésie. Je pravda, že za 4 koruny jako před 10 lety se už do sytosti nenajíte, ale za 20 korun to zvládnete královsky.