Každý Čech má na Izrael svůj názor. Je to zvláštní, myslí si překladatel do hebrejštiny Friedmann

„Když to čtete na Facebooku, jak jsou všichni nadšení z čehokoliv, co souvisí s Izraelem, tak mi to přijde trochu zvláštní. Řeknu to takto: ,Neříkám, že to špatné, ale zvláštní to je.‘“

„Žiji tady už 12 let, tady je můj dům, domov a rodina,“ upozorňuje s tím, že za vše v jeho životě mohl Karel Čapek – svá studia v Tel Avivu totiž zakončil prací o českém literárním klasikovi.

Každý Čech má na Izrael svůj názor. Je to zvláštní.
Peer Friedmann

O židovské kultuře se traduje, že je národem knihy. Čteme víc, nebo míň než Izraelci? „To je věčné téma,“ odpovídá překladatel.

„Mám pocit, že Češi čtou rozhodně víc než Izraelci. Když se o tom s lidmi tady bavím, tak často slyším právě ten opak, že v Izraeli čte každý. Ten pocit nemám a myslím, že většina Izraelců by opravdu neřekla, že se v Izraeli čte nějak víc.“

Čtěte také

Izrael řeší kauzu špehování ze strany policie. Software Pegasus se vrátil jako bumerang, říká Tureček

Friedmann sám nepochází z rodiny intelektuálů a knihomolů. „Maminka byla sekretářka a táta účetní, ale doma se četlo, to ano. A když jsem jim řekl, že chci na univerzitě studovat literaturu, tak ani nebyli v šoku a neřekli, že je to špatný nápad,“ vzpomíná.

„Oni to tak nějak čekali, protože léta věděli, že chci odejít. Do Česka jsem jel ale hlavně proto, že jsem dostal stipendium Univerzity Karlovy – a potom tady zůstal,“ popisuje.

Rodina přežila holokaust

Otec Peera Friedmanna pochází z Německa. „Prarodiče přežili holokaust, ale moc se o tom doma nemluvilo. Máma se narodila v Izraeli, její rodiče jsou z Polska, děda přežil Osvětim, babička holokaust.“ O hrůzách, které předci zažili, se s dětmi nebavili.

Když pamětníci holokaustu vzpomínají na své první roky po válce v Izraeli tvrdí, že byli svým novým státem dokonce vybízeni, aby o holocaustu příliš nemluvili – nechtěli, aby nový národ dostal nálepku nějaké oběti.

Děda přežil holocaust. Zbytek života měl noční můry a nemohl spát.
Peer Friedmann

„Nevím, jestli je toto je případ i mého dědečka, že by proto o tom nechtěl mluvit. Pokud ale vím, bylo to tím, že ho to příliš bolelo. Celý život měl noční můry a nemohl spát. Nikdo se ho tak neptal, jak to všechno doopravdy tehdy bylo.“

V této souvislosti porovnává výchovu dětí v izraelské rodině a v české. „Myslím, že tady jsou rodiče klidnější a děti mohou dělat to, co chtějí. Kdežto v Izraeli je to: ,Jen ať nejde tam, kde nesmí‘ a podobně. Asi mají větší strach. Nevím proč, ale o děti se bojí víc,“ míní překladatel.

Čtěte také

Mezi přeživšími holocaustu bylo hned po válce hodně sebevražd. Kdo ale zvládl poválečný šok, dožil se vysokého věku, popisuje lékař

Doma nějak zásadně neprobírali ani vztah k Palestincům. „To se u nás moc neřešilo. V době první intifády jsem byl ještě dítě a v 90. letech, když Palestinci nechávali explodovat autobusy, tak náš každodenní život úplně klidný nebyl. Ale nemohu říci, že jsme se každý den bavili na toto téma.“

„Rodiče byli celý život spíš levičáci. Jako dítě jsem tak od mámy slyšel, že ne všichni Arabové jsou zlí, což je vlastně docela zvláštní věta – a samozřejmě, že nejsou.“

„Myslím, že většina Izraelců se prostě snaží nějak žít a na toto téma má každý názor, protože je to přirozené, když tam žijete. Neumím říct, jak moc to hraje roli v každodenním životě. Myslím, že je docela zdravé, když to velkou roli nehraje,“ uzavírá Peer Friedmann.

Co zrovna překládá a proč by si přál, aby izraelský čtenář přečetl celé dílo Jáchyma Topola? Poslechněte si Hovory Petra Viziny v audiozáznamu.