Karel Hvížďala: Varování Jana Patočky

Od jeho smrti uplynulo 13. března 45 let. Zemřel v necelých sedmdesáti letech jako mluvčí Charty 77 po výslechu na služebně Státní bezpečnosti. Obětoval život v nesmlouvavém boji za obhajobu občanských a politických práv, která byla stvrzena v Helsinkách v roce 1975 a u nás vstoupila v platnost 23. března 1976. Okupační vláda je ignorovala. I když byl Jan Patočka mužem ducha, zemřel v boji: v tvrdé obhajobě lidských práv, čemuž se čeští politici v moderních dějinách vyhýbali, a on upozorňoval, že na to doplácíme. To bohužel platí dodnes.

Čtěte také

Bohatý, bavič, prorok, nebo žena? Hledání prezidenta začíná přesně rok před volbami

Vytýkal nám, že minulost devatenáctého století se nám stala osudnou ve dvojím smyslu: pokračováním nerevidovaného jazykového nacionalismu a jeho metod boje. Připomeňme, že to tu převládá i v současnosti, když slyšíme hesla „Čechy Čechům“ či „Kdo nefandí, není Čech“. A za druhé přehlédnutím jedinečné šance, která se nabízela dát češství velkou evropskou úlohu, a tím dokončit dílo českého osvobození. Cituji: „S opravdovou důsledností budovaný a také bráněný a až do krajnosti odhodlaný sát mohl hrát důstojnou roli uprostřed evropské krize a mohl ji hrát i při neúspěchu a vojenské katastrofě tím, že by shromáždil morální energii pro budoucnost, abychom se nestali v pozdější době pouhou hříčkou v rukou velkých poválečných období.“

Odhodlání bojovat

Čtěte také

Petr Holec: Válka na Ukrajině ukazuje i bizár české prezidentské volby

Jan Patočka viděl základ našeho selhávání i na konci třicátých let, kdy obyvatelstvo bylo odhodláno a připraveno k velkým obětem a chtělo bojovat třeba bez spojenců, i když jen z pocitu národního a sociálního ohrožení. Tehdy podle něj se nacionalisté a komunisté sešli ve společném hněvu a energetickém odmítnutí Mnichova, a my jsme to nedokázali využít.

Zdá se, že po napadení Ukrajiny Ruskem jsme se dostali do podobné situace a zase po mnoha letech máme šanci této jednoty využít, domluvit se v celém politickém spektru na společných hodnotách a na tomto půdorysu zformovat českou politiku v třetí dekádě 21. století.

Karel Hvížďala|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Přesně za rok budeme mít šanci tuto jednotu potvrdit v prezidentské volbě. Buď navážeme na tradici silných prezidentů, jakými byli Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel, nebo si zase zvolíme nějakého slabého člověka, jakým byl za první republiky Beneš, o kterém Jan Patočka tvrdil, že byl průměrný, pilný, ctižádostivý člověk, a slabý mnohomluvný politik. I teď budeme nejspíš stát před volbou. Buď zvolíme národovce bez české národnosti a slabého politika a byznysmena, nebo pevného a věcně argumentujícího vojáka.

Autor je publicista