Karel Hvížďala: Renesance rozumu
Zřejmě jsme se ocitli díky kumulaci krizí zdravotní, ekonomické, politické i ekologické v důležitém bodě, ve kterém bychom si měli uvědomit, že už není cesta, kterou jsme přišli a po které bychom měli pokračovat.
Pradůvod se zdá být u nás zřejmý: doteď při sporech s naší bývalou vládou a dnes s opozicí, ale bohužel i s prezidentem, jsme připouštěli, že jakmile s takovými protějšky začneme jednat o důležitých věcech, protistrana má právo si vykládat pojmy, jako je totalita, právní stát, dělba moci, rovnost všech občanů před zákonem, nezávislost médií atd., jinak, dát jim jiný obsah. Tato naše benevolence, liknavost nebo spíše zbabělost způsobila, že všechny základní pojmy ztratily svůj sdílený obsah.
Je třeba si přiznat, že to platí doteď. I nyní žijeme ve světě, kde slova společná všem neměla a doposud nemají pevný, nepopiratelný smysl.
Lež jako norma
Čtěte také
Otázka je, jak rychle je nějaká změna možná za situace, kdy nezanedbatelná část politické reprezentace i občanů vyrostla v zemi, kde celou společnost ovládala padesát let bezskrupulózně jedna strana, která poroučela policii, justici, médiím i veškerému státnímu aparátu. To mělo za následek, že lidé byli nuceni šidit, obcházet zákony, předstírat. Lež se stala normou pro mocné i obyčejné lidi: a to je know-how, se kterým jsme vstoupili do nové republiky.
A to je zřejmě i ten hlavní důvod, proč se některým politikům po starých časech nostalgicky stýská, i když většinou na veřejnosti předstírají něco jiného.
Demokratická struktura, ve které se navzájem parlament, vláda, prezident, justice a média hlídají a o nedodržování pravidel se veřejnost kontinuálně dovídá a takové jednání trestá, je proto pro ně příliš složitá: parlament je žvanírna. V dřívějších dobách o všem rozhodoval šéf jedné politické strany a jeho okolí, nikdo mu nesměl odporovat, ať říkal cokoliv. Slova nepojmenovávala skutečnost, ale naopak měla vytvářet neprůhlednou zeď, za kterou neměla být lživá a zlodějská realita vidět.
Nánosy na mozku
Čtěte také
Proto skutečná změna, kdybychom o ni chtěli vskutku usilovat, by znamenala namáhavou práci, při které bychom se potřebovali zbavit nánosů na mozku, abychom se mohli vrátit sami k sobě, aby se z politiky stalo umění průzkumu událostí a vztahů. A aby občané byli ochotní přijmout přiměřené riziko jako součást závazného života.
Nebo, jak říkají filozofové, chceme-li být svobodní, znamená to, že musíme být i odpovědní – a to vyžaduje pochopit kontradikci mezi vědomím a svědomím. Problém v našem politickém provozu, jak dokládá aféra kolem Michala Redla a Petra Hlubučka či skandály Andreje Babiše, je v tom, že svědomí je u těchto lidí patologicky poškozené, že pro ně je faleš stále normou.
S takovými lidmi je třeba se rezolutně rozloučit. Teprve pak bychom mohli hovořit o vykročení po nové cestě, dát slovům pravý obsah a mluvit o renesanci rozumu. Pokud se to nestane, zvítězí u lidí opět pohodlné přesvědčení, že je přijatelnější nemorálnost než předstírané dobráctví.
Autor je publicista
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
