Karel Hvížďala: Renesance rozumu

Pradůvod se zdá být u nás zřejmý: doteď při sporech s naší bývalou vládou a dnes s opozicí, ale bohužel i s prezidentem, jsme připouštěli, že jakmile s takovými protějšky začneme jednat o důležitých věcech, protistrana má právo si vykládat pojmy, jako je totalita, právní stát, dělba moci, rovnost všech občanů před zákonem, nezávislost médií atd., jinak, dát jim jiný obsah. Tato naše benevolence, liknavost nebo spíše zbabělost způsobila, že všechny základní pojmy ztratily svůj sdílený obsah.

Je třeba si přiznat, že to platí doteď. I nyní žijeme ve světě, kde slova společná všem neměla a doposud nemají pevný, nepopiratelný smysl.

Lež jako norma

Čtěte také

Přibáň: Když se systém stává nedůvěryhodným, potom je jedno, jestli říkáte pravdu, nebo lež

Otázka je, jak rychle je nějaká změna možná za situace, kdy nezanedbatelná část politické reprezentace i občanů vyrostla v zemi, kde celou společnost ovládala padesát let bezskrupulózně jedna strana, která poroučela policii, justici, médiím i veškerému státnímu aparátu. To mělo za následek, že lidé byli nuceni šidit, obcházet zákony, předstírat. Lež se stala normou pro mocné i obyčejné lidi: a to je know-how, se kterým jsme vstoupili do nové republiky.

A to je zřejmě i ten hlavní důvod, proč se některým politikům po starých časech nostalgicky stýská, i když většinou na veřejnosti předstírají něco jiného.

Demokratická struktura, ve které se navzájem parlament, vláda, prezident, justice a média hlídají a o nedodržování pravidel se veřejnost kontinuálně dovídá a takové jednání trestá, je proto pro ně příliš složitá: parlament je žvanírna. V dřívějších dobách o všem rozhodoval šéf jedné politické strany a jeho okolí, nikdo mu nesměl odporovat, ať říkal cokoliv. Slova nepojmenovávala skutečnost, ale naopak měla vytvářet neprůhlednou zeď, za kterou neměla být lživá a zlodějská realita vidět.

Nánosy na mozku

Čtěte také

Petr Šabata: Za rok už bude Česko znát nového prezidenta. Prosadí se svou pravdou?

Proto skutečná změna, kdybychom o ni chtěli vskutku usilovat, by znamenala namáhavou práci, při které bychom se potřebovali zbavit nánosů na mozku, abychom se mohli vrátit sami k sobě, aby se z politiky stalo umění průzkumu událostí a vztahů. A aby občané byli ochotní přijmout přiměřené riziko jako součást závazného života.

Nebo, jak říkají filozofové, chceme-li být svobodní, znamená to, že musíme být i odpovědní – a to vyžaduje pochopit kontradikci mezi vědomím a svědomím. Problém v našem politickém provozu, jak dokládá aféra kolem Michala Redla a Petra Hlubučka či skandály Andreje Babiše, je v tom, že svědomí je u těchto lidí patologicky poškozené, že pro ně je faleš stále normou.

Karel Hvížďala|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

S takovými lidmi je třeba se rezolutně rozloučit. Teprve pak bychom mohli hovořit o vykročení po nové cestě, dát slovům pravý obsah a mluvit o renesanci rozumu. Pokud se to nestane, zvítězí u lidí opět pohodlné přesvědčení, že je přijatelnější nemorálnost než předstírané dobráctví.

Autor je publicista