Jan Januš: Definujme si pravidla morálky a chování. Na nich pak vystavme zákony

Justice a spravedlnost (ilustrační foto)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Justice a spravedlnost (ilustrační foto)

Nedá nám to ani moc práce a najdeme množství soudních rozhodnutí, která se části veřejnosti zdají podivná.

Třeba nekonečně se táhnoucí spor o jasně neexistující článek Ferdinanda Peroutky, že je Hitler gentleman nebo verdikty v kauze H-Systemu. Na druhou stranu pak třeba o osvobození některých protřelých podnikatelů, kteří se pohybují na hraně politiky a byznysu.

I když bývají tyto rozsudky právně nezpochybnitelné, najdou se mnozí, kterým nepřipadají spravedlivé. Že se se soudním rozhodnutím neztotožní všichni, platilo a platí po věky věků. Je to přirozené, nikdy nemohou být spokojeni všichni.

Teď se musíme vážně zamýšlet nad tím, jestli nezačínáme mít systémový problém vyvolaný složitostí českého práva a justičního systému. Zdá se mi totiž, že takovéto protiprávní náladyve společnosti rostou (řečeno s jistou nadsázkou).

Ostatně i místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala pronesl, na nedávném sympoziu nazvaném Budoucnost civilního procesu, věty přesně odrážející to, co říkám. I podle něj bývají některá rozhodnutí, která jsou po právu, veřejností vnímána jako nespravedlivá.

Vrátit se k desateru

Podle Fialy v tom může hrát roli i pomalost takového rozhodnutí. Cesta k vymáhání práva má prý být jednoduchá, rychlá, spravedlivá a z tohoto světa. Místopředseda Nejvyššího soudu si totiž myslí, že by soudci měli soudit tak, aby bylo naplněno to, co lidé cítí.

Že máme problém, si tak uvědomují i sami soudci. Ti ho zdánlivě vytvářejí, české právo jim ale nic jiného neumožňuje.

Jak se po léta traduje, lidé se často chovají podle práva, i když o tom nevědí. Respektive, i když si to neuvědomují, že jsou takováto pravidla popsaná v určitém zákoně. Přijde jim to přirozené, vycházejí z pravidel slušného chování, ze své vlastní etiky a morálky, kterou jim tu více, tu méně, vštěpovala rodina a jejich okolí.

Otázkou  je, zda se právo, zejména ve své procesní části, od etiky a morálky příliš nevzdálilo. Ministerstvo spravedlnosti k sepisování nových pravidel jak pro účely civilního, tak i trestního soudního řízení sice už přistoupilo, ale až takto filozofické úvahy patrně ani neprovedlo. Přitom by byly při tvorbě nových procesních kodexů potřebné.

Pojďme ještě dál. Neustále mluvíme o nepřeberném množství českých zákonů, nařízení a vyhlášek, o jejich nepřehlednosti a nesrozumitelnosti, stejně jako o časté zbytečnosti či nedotaženosti A možná není ani daleko od pravdy příměr spočívající v tvrzení, že čím více máme zákonů, tím cítíme méně spravedlnosti. Jak z celého toho kola ven?

Pokud se ztotožníme s konstatováním, že se české právo skutečně vzdaluje zdejší morálce a etice, pojďme v první řadě diskutovat o nich. Uvědomme si, podle jakých pravidel vlastně přirozeně žijeme a žít chceme a podrobně je popišme. Řekněme si, co hodláme zachovat ze své minulosti a jaké z hodnot, jež jsme dosud drželi, už jsou překonané a nemohou dál obstát. A také naopak, co je pro nás myšlenkově nepřekonatelné v éře nastupující umělé inteligence a stále dokonalejších robotů?

Poměrně často se připomínají slova emeritního ústavního soudce Jiřího Nykodýma, který na jednom právnickém klubu navrhl vrátit se k desateru. Takto jednoduché už to být nemůže. Ale svou současnou filozofii většinového chování bychom měli kodifikovat a právě na ní stavět nové zákony.

Autor je zástupce šéfredaktora serveru Info.cz