Jan Januš: Definujme si pravidla morálky a chování. Na nich pak vystavme zákony
Nedá nám to ani moc práce a najdeme množství soudních rozhodnutí, která se části veřejnosti zdají podivná.
Třeba nekonečně se táhnoucí spor o jasně neexistující článek Ferdinanda Peroutky, že je Hitler gentleman nebo verdikty v kauze H-Systemu. Na druhou stranu pak třeba o osvobození některých protřelých podnikatelů, kteří se pohybují na hraně politiky a byznysu.
Čtěte také
I když bývají tyto rozsudky právně nezpochybnitelné, najdou se mnozí, kterým nepřipadají spravedlivé. Že se se soudním rozhodnutím neztotožní všichni, platilo a platí po věky věků. Je to přirozené, nikdy nemohou být spokojeni všichni.
Teď se musíme vážně zamýšlet nad tím, jestli nezačínáme mít systémový problém vyvolaný složitostí českého práva a justičního systému. Zdá se mi totiž, že takovéto protiprávní náladyve společnosti rostou (řečeno s jistou nadsázkou).
Ostatně i místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala pronesl, na nedávném sympoziu nazvaném Budoucnost civilního procesu, věty přesně odrážející to, co říkám. I podle něj bývají některá rozhodnutí, která jsou po právu, veřejností vnímána jako nespravedlivá.
Vrátit se k desateru
Podle Fialy v tom může hrát roli i pomalost takového rozhodnutí. Cesta k vymáhání práva má prý být jednoduchá, rychlá, spravedlivá a z tohoto světa. Místopředseda Nejvyššího soudu si totiž myslí, že by soudci měli soudit tak, aby bylo naplněno to, co lidé cítí.
Čtěte také
Že máme problém, si tak uvědomují i sami soudci. Ti ho zdánlivě vytvářejí, české právo jim ale nic jiného neumožňuje.
Jak se po léta traduje, lidé se často chovají podle práva, i když o tom nevědí. Respektive, i když si to neuvědomují, že jsou takováto pravidla popsaná v určitém zákoně. Přijde jim to přirozené, vycházejí z pravidel slušného chování, ze své vlastní etiky a morálky, kterou jim tu více, tu méně, vštěpovala rodina a jejich okolí.
Otázkou je, zda se právo, zejména ve své procesní části, od etiky a morálky příliš nevzdálilo. Ministerstvo spravedlnosti k sepisování nových pravidel jak pro účely civilního, tak i trestního soudního řízení sice už přistoupilo, ale až takto filozofické úvahy patrně ani neprovedlo. Přitom by byly při tvorbě nových procesních kodexů potřebné.
Pojďme ještě dál. Neustále mluvíme o nepřeberném množství českých zákonů, nařízení a vyhlášek, o jejich nepřehlednosti a nesrozumitelnosti, stejně jako o časté zbytečnosti či nedotaženosti A možná není ani daleko od pravdy příměr spočívající v tvrzení, že čím více máme zákonů, tím cítíme méně spravedlnosti. Jak z celého toho kola ven?
Čtěte také
Pokud se ztotožníme s konstatováním, že se české právo skutečně vzdaluje zdejší morálce a etice, pojďme v první řadě diskutovat o nich. Uvědomme si, podle jakých pravidel vlastně přirozeně žijeme a žít chceme a podrobně je popišme. Řekněme si, co hodláme zachovat ze své minulosti a jaké z hodnot, jež jsme dosud drželi, už jsou překonané a nemohou dál obstát. A také naopak, co je pro nás myšlenkově nepřekonatelné v éře nastupující umělé inteligence a stále dokonalejších robotů?
Poměrně často se připomínají slova emeritního ústavního soudce Jiřího Nykodýma, který na jednom právnickém klubu navrhl vrátit se k desateru. Takto jednoduché už to být nemůže. Ale svou současnou filozofii většinového chování bychom měli kodifikovat a právě na ní stavět nové zákony.
Autor je zástupce šéfredaktora serveru Info.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka