Karel Hvížďala: Příběh Libora Roučka a ČSSD

Libor Rouček (ČSSD), bývalý místopředseda Evropského parlamentu
Libor Rouček (ČSSD), bývalý místopředseda Evropského parlamentu
0:00
/
0:00

„Smutný pohled byl na celé předsednictvo ČSSD. Když jsem se díval kolem, uvědomil jsem si, že to již není strana lidí, kteří ji po roce 1989 na základě sociálnědemokratických ideálů obnovovali.

Že zde jsou mnozí z naprosto jiných důvodů než idealistických, že každý druhý člen stranického vedení byl před listopadem 1989 v KSČ, že mnozí nemají o sociálnědemokratických hodnotách ani ponětí a že nějakých 90 procent členů vedení nezná jediný cizí jazyk.“

To je citát z knihy Libora Roučka Můj a náš příběh, který líčí pohled do útrob strany. Bohužel tento neutěšený stav pak vede k tomu, že politici se místo postavení České republiky ve světě zajímají jen o postavení vlastní, případně jejich kraje či okresu.

Libor Rouček se narodil v polovině 50. let v Kladně, pocházel tedy z dělnického prostředí, ale od malička byl zvědavý a zvídavý. Vystudoval gymnázium, rád cestoval a od třinácti let jezdil motokros.

Poté, co navštívil Rakousko i Německo a co se u nás po roce 1968 utužovaly po sovětské okupaci poměry, začal se zajímat o politiku. Díky tomu si uvědomil, že chce-li se o tomto oboru něco dozvědět, nemůže ho studovat doma a začal uvažovat o emigraci.

Boj má pokleslá pravidla

V roce 1977 republiku opustil a absolvoval politické vědy a sociologii na Vídeňské univerzitě a později ještě postgraduál ve Washingtonu. Tam taky posléze pracoval jako redaktor Hlasu Ameriky, odkud se na začátku 90. let přesunul do Londýna, kde byl zaměstnancem Královského institutu mezinárodních záležitostí.

Se zkušenostmi, které ve světě nejen v práci, ale i při svých častých turistických cestách po všech kontinentech nasbíral, se v roce 1997 vrátil do Čech, kde se stal nejprve mluvčím ČSSD a od roku 1998 mluvčím vlády Miloše Zemana.

Odtud pramení i jeho postřehy o poměrech, které vládnou v naší politické krajině, v níž se hlavně bojuje o obsazení postů ve státní správě, ve správních a dozorčích radách státních a polostátních podniků či o získání peněz z veřejných rozpočtů.

Boj má velmi pokleslá pravidla: ti, co se proti budoucímu vítězi ve vnitrostranických volbách postaví, po jeho zvolení se stanou nejservilnějšími spolupracovníky nového šéfa, zatímco jeho skuteční přátelé jsou odsunuti na vedlejší kolej.

Právě na tyto zvyklosti uvnitř sociální demokracie Libor Rouček doplatil, když ho v roce 2014 jeho blízký spolupracovník a šéf strany Bohuslav Sobotka vyškrtl z kandidátky do Evropského parlamentu, kde před tím úspěšně pracoval jako místopředseda, protože se musel postarat o ty, které potřeboval, nehledě na jejich kvalifikaci.

Karel Hvížďala

Podobně Roučka zklamal i Miloš Zeman jako prezident, který, jak píše, „nabyl dojmu, že přišel, aby se lidem pomstil a stranu, kterou tak úspěšně pomohl v roce 1993 budovat, zničil. Voličskou základnu začal hledat mezi nejrůznějšími populisty, národovci a nacionalisty.“

Kniha Libora Roučka není sice žádným literárním dílem, ale je dokumentem, který věrně popisuje neutěšený stav sociální demokracie a snahu autora zachovat si svoji integritu.

Autor je publicista