Karel Hvížďala: Prezident versus Lampedusa
Kdysi jsem se v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes četl prezidentovu větu: "Neumím se vůbec pohybovat v dvaašedesáti místnostech zámku v Lánech. Nedovedu mít kávu v jedné místnosti, počítač v druhé, postel ve třetí, oběd ve čtvrté a tak dále.“
Giusepe Tomasi di Lampedusa ve své slavné knize Gepard zase napsal: „Nemohl bych nikdy žít v domě, ve kterém bych znal všechny pokoje.“
O čem tento protipólný vztah k privátnímu prostoru vypovídá? Nejspíš hlavně o rozdílné kultuře, z které oba autoři pocházejí. První je odchován mýtem české chaloupky, který se zrodil díky národovcům v 19. století. Ti svůj privátní prostor nalezli jen v jazyce, který přežil na venkově.
Druhý je odchován hradem a zámkem a svůj úděl i odpovědnosti za druhé hrdě nese. Hrad, v němž žije, musí mít pro něj tajemství, jako ho má budoucnost.
První postoj vyplýval původně ze snahy odreagovat si komplex z neúplné společenské skladby, ale jak říkal strýc, i z odehnání skepse plynoucí z neexistence české filosofie. Proto Karel Vinařický píše Čelakovskému: „Jděte k lidu do školy. Lid básníky zpívati naučil a snad i mudrce zdravému rozumu učiti bude.“
A proto Václav Hanka zpívá: „Vystavím si skromnou chaloupku, všechno čisté jako na sloupku. Réví, stromoví a křoví vůkol ní, budou dávat chládek k hovění.“
Lampedůsův postoj je prostý mýtů, většině nepodlézá a suše konstatuje: „Hněv a výsměch jsou panské; rozlítostněnost a lamentace ne. Chtěl bych vám naopak dát recept: Když potkáte nějakého pána, který si naříká a stěžuje, podívejte se na jeho rodokmen; a brzy tam najdete suchou větev.“
Z chaloupky je slyšet nářek, z hradu srší hněv. Chaloupka ukolébává, hrad mobilizuje síly a nutí lidi k vzájemnému soutěžení. V chaloupce je člověk uzavřen, hrad dominuje krajině a je z něj rozhled široko a daleko.
Kolem chaloupky je chládek k hovění, kolem hradu bují čilý obchod a šikují se vojska k boji. Lidé z chaloupky jsou oběťmi dějin, lidé z hradu dějiny vytvářejí.
Takhle čtou politici v cizině prezidentovu větu, když ji ráno dostanou zatrženou žlutou zvýrazňovací tužkou od svého sekretariátu a nutně si musí pomyslet: S Čechy při tvorbě nové Evropy ani v tomto desetiletí nemůžeme počítat.
Důsledky našeho národovectví v devatenáctém století jsou známé: Reálný stav světa jsme ignorovali a vše kolem sebe jsme viděli jen tak, jak jsme vidět chtěli. Vybírali jsme si vždy to pohodlnější, aby život na nás nekladl žádné velké nároky. A kdyby bylo nejhůř, v Blaníku přece spějí naši chrabří rytíři.
Naději lze spatřovat jen v tom, že po roce prezident na svá slova zapomněl a na zámku v Lánech se ubytoval nejen on s manželkou. Jen obchod vůkol ještě moc nebují a o vojsku ani nemluvě.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
