Karel Hvížďala: Otcové, my a Kabáti

Odevzdali nám ji rozbitou na kusy s popraskanými charaktery. Naše duše byly rozpálené do běla vzteky, jen jen vybuchnout a oni tvrdili, že zemi opraví, jenže přijely tanky. My jsme jim nevěřili, protože se nám zdálo, že celý jejich projekt neměl za cíl realizovat stavbu, ale ruinu. Tanky jen orazítkovaly naši skepsi.

A pak ještě někteří z generace našich otců stihli po dalších dvaceti letech se zbytky starého svazáckého nadšení budovat kapitalismus. Mezi tím jsme zestárli a byli na tom skoro jako oni. Naše generace, která si myslela, že je první neideologická, dopadla podobně jako většina předchozí generace: jsme stejně bodří, levně vynalézaví, úštěpační, málo sebeironičtí a škodolibí a hlavně nepevní jako oni. Vyjímek je v obou generacích málo.

Ač jsme dělali cokoliv, ti mladší se nám smáli a kradli a ti ještě mladší byli naštvaní i na nás a snažli se z trucu rozzlobit všechny: Pár let po listopadu 1989 Kabáti zpívali: "Jsme generace bezprizorních jedinců, v očích máme tupej výraz opilců. Ty, co rád se dusíš upocenou kravatou a kroutíš hlavou plešatou. Nech si svý rady, my nechceme po vás nic."

Čtěte také

Tehdy nastal čas vzájemného míjení. Otcové se přestěhovali na hřbitov, noví přizpůsobilí se odloupli od skeptiků, kteří brbrali dál, stejně jako od těch co šli za svým ideálem. V rychlém sledu byla naše generace formována střídáním iluzí a deziluzí: někteří se z toho upili, zatímco ti, kteří holdovali alkoholu a vyřvávali to do světa, přestali tolik chlastat a začali vydělávat velké peníze a mít stejné koníčky jako miliardáři: stali se výraznou součástí světa, který nikdy neuznávali.

Svět se promíchal a Bůh se zase smál, jako vždy, když se velký sen a touha umaže peněžní morálkou, když se ukáže, že mlýn dějin mele stále stejně. Člověk se sice vzpírá, revoltuje, ale zpravidla doslova, nebo vnitřně, hyne. Z veksláků a povalečů a politiků se stali tvrdí byznysmeni, kteří mají tak ostré lokty, že jimi prorazili zeměkouli a tlačí na pedály na druhé straně. Poznáte je snadno: v krku jim cinkají peníze a oni sami ze sebe jsou nadšení, protože zazdili okna a dívají se jen do zrcadla.

české peníze, bankovky|foto: Eva Odstrčilová

Na to, že je člověk velký osel ale přijde většinou až pozdě, když zjistí, že se nemůže moc lišit od těch, co byli před ním, ani od těch, co přišli po něm: ti to však zatím neví. Brzy taky opustí neznámou ženu, která je vzrušuje jen kvůli tomu, aby šli někam předstírat práci a druzí na ně dřít a frflat. Obě skupiny zrazují sami sebe, tu ženu i svou zemi. A není to jistě tím, že pavdou se šetří, aby zbyla, jak zpívají Kabáti. Spíš je to tím, že pravdy musí být málo, abychom ji unesli.