Karel Hvížďala: Olympijské nářky a Sókratés

Podobný nářek je možné slyšet i z Německa, které s 33 medailemi skončilo na 10. místě, což je považováno rovněž za jeden z nejhorších výsledků za poslední léta.

Čtěte také

Klára Notaro: Radostné olympijské hry

Olaf Tabor z německého olympijského výboru tvrdí, že politici a sportovní kluby se musí rozhodnout, jestli v budoucnu chtějí jejich atleti patřit mezi ty nejlepší, nebo jestli se smíří s průměrnými výkony. Německá spolková vláda již vyhlásila, že na příští rok zvýší rozpočet na sport ze současných 49 milionů eur na 331 milionů.

Ze sportu se stala již dávno výkladní skříň i byznys. A není to tak dlouho, kdy Rusové z počtu medailí usuzovali na vítězství socialismu nad kapitalismem. Letošní olympijské hry byly třicáté třetí. Ale nářky nad olympiádami jsou staré již 2500 let.

Vítězství nad sebou

První novodobé olympijské hry v Athénách v roce 1896 navázaly na tradici antických olympijských her, které se konaly od roku 776 až do roku 393 před naším letopočtem v Řecku. Nejprestižnější byly hry konané každé čtyři roky na severozápadě Peleponésu. První disciplínou byly běžecké závody na jedno stadio a postupně přibývaly další včetně boxu, zápasu či vozatajských soutěží.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Rozhodně vydařená olympiáda

Rozhodčí i soutěžící se přísahou zavazovali zápolit čestně a rozhodovat spravedlivě, avšak rozhodnutí byla často napadána, davy bučely a na rozhodčí i útočily. Zpočátku připadalo vítězství obvykle Spartě, prvnímu městu, které trénovalo atlety profesionálně. Od toho okamžiku se do sportu dostaly peníze. Když bohatý Alkibiades přihlásil na olympijské hry šest vozatajských dlouho cvičených týmů, odnesl si první, druhou a čtvrtou cenu a cítil se jako vítěz on. Vozatajové byli zaplaceni jen o něco lépe než jeho kočí.

Athénský filozof Sókratés proto již v 5. století před naším letopočtem vzkazoval mladým mužům, že smyslem olympijského vítězství není čest a peníze, ale radost ze služby bohu v podobě Dia, který je symbolem i jejich vítězství nad sebou.

Karel Hvížďala, komentátor|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

A byl to právě on, kdo připomenul absolutní rozdíl mezi tělem a duší. Tělo bylo zdrojem tužeb. Duše představovala rozum. Bůh měl lidem připomínat, že tělo a duše mají být v rovnováze. Sportovec se má kromě úspěšného umístění radovat i ze samotné blízkosti olympijského ohně, který symbolizuje naději a světlo pro všechny.

Nejsem si jistý, jestli jsme dnes schopní tuto myšlenku pochopit, když peníze jsou všude na prvním místě. Moc, která přiděluje peníze, si přivlastňuje cizí úspěch, sportovci jsou obětí a dav opět bučí.

Autor je publicista