Karel Hvížďala: Jiří Stránský a přepálené spoje

Poslední rozloučení s Jiřím Stránským
Poslední rozloučení s Jiřím Stránským

Termín přepálené spoje používal spisovatel Jiří Stránský v souvislosti s našimi poškozenými dušemi po dvou totalitách.

Po černé a rudé, v nichž jsme žili za druhé republiky, za protektorátu i za tzv. komunistického či socialistického zřízení, v letech 1938 až do roku 1989, tedy 51 let.

Karel Hvížďala: Vypravěč a doktor vězeňských věd Jiří Stránský

Jiří Stránský. Zdivočelá země není fikce, ale příběh Stránského

„Člověče, musím se ti přiznat, že nakonec jsem měl v životě štěstí.

Pondělní pohřeb této výjimečné osobnosti, která byla nejen skvělým vypravěčem prožitého bezpráví, ale i veselým poslem slušnosti, tolerance a férového a rovného chování za všech okolností: tedy i v zcela nenormálních dobách, byl právě připomenutím těchto jeho vlastností. A to v pravou chvíli, protože řada lidí má obavy o stav naší křehké demokracie, jak dokazují časté demonstrace proti vládě.

Zmiňuji toto všechno především proto, že pondělní rozloučení s takovýmto člověkem, jehož vlastnosti by měly být vzorem chování pro ostatní, se zúčastnil pouze poslanec Karel Schwarzenberg, který taky tyto jeho vlastnosti při projevu v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí důrazně připomenul.

Jenže v chrámu i později ve strašnickém krematoriu nebyl kromě Schwarzenberga jediný další politik. Něco takového je ve staré Evropě nemyslitelné, a kdyby se to stalo, byl by z toho nejspíš skandál.

Jarmarečný vztah ke kultuře

Daniel Raus: O zázracích Jiřího Stránského

Jiří Stránský

„Já sem takovej fosil,“ říkal často spisovatel Jiří Stránský, když se objevil u mě v kanceláři.

Bývalý český velvyslanec ve Francii Petr Janyška mě nedávno upozornil na obraz Francoise-Guillaume Ménageota: Smrt Leonarda da Vinciho, na němž da Vinci umírá v králově náručí, či přesněji je podpírán paží francouzského krále Františka I.

A byl to právě tento král, který oslněn půvaby italské renesance pozval stárnoucího génia na Château d'Amboise na Loiru. Chtěl, aby tam pokračoval ve svých malířských a všemožných vědeckých bádáních. Vyžadoval od něj za to, aby mu kreslil plány pro jeho stavby a pořádal ohňostroje. Jinými slovy, chtěl, aby dodal královu dvoru lesk a přesah pro cizinu i pro budoucí generace, což výboje, peníze ani válečná kořist nezajistí. To dokáže jen génius kultury.

Proto je tento král, který vládl v 16. století a měl přídomek rytířský, považován i za otce a obnovitele literatury. Zmíněný obraz zná ve Francii každé dítě z učebnic, stal se součástí kolektivního podvědomí Francie a spoluvytvářel hierarchii evropských hodnot.

Jiří Stránský očima Renaty Kalenské: Nikdy ho nezlomili, tu radost jim neudělal

stransky_190610-100532_pak.jpg

Skaut, spisovatel, vypravěč a hlavně nezdolný optimista – (nejen) to byl Jiří Stránský, se kterým se dnes (10. června) lidé loučí naposled.

 

Obraz sice nezachycuje skutečnost, král v okamžiku úmrtí nebyl na svém zámku, ale zrodil tak mýtus. Pomazaný monarcha, představitel státu, přispěchal k loži umírajícího intelektuála, aby ho doprovázel, aby před všemi ostatnímu ukázal, že existuje něco, co i jeho jako krále přesahuje a přetrvává, a to je kultura.

Naši současní nepomazaní vašnostové sídlící na Hradě či ve Sněmovně uměním intelektuálů opovrhují, vymazávají je ze svého rozhledu, jen se zálibně dívají na sebe do zrcadla, které zkrášluje jejich lži a přetvářky, dojímají se svým uspokojením.

Karel Hvížďala

A právě tento jiný, jarmarečný vztah ke kultuře většiny našich mocných je to, co nás nejhlouběji odděluje od staré Evropy a co nás činí duchovně nekonvertibilními se západními sousedy. Pokud jim to nedojde, budou vždy jen kňourat někde na periferii a nebude je nikdo brát vážně.

Autor je publicista