Karel Hvížďala: Vypravěč a doktor vězeňských věd Jiří Stránský

Jiří Stránský. Zdivočelá země není fikce, ale příběh Stránského
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Stránský. Zdivočelá země není fikce, ale příběh Stránského
0:00
/
0:00

„Člověče, musím se ti přiznat, že nakonec jsem měl v životě štěstí.

Potkal jsem ve vězení Jana Zahradníčka, který mi řekl: Jiříku, já vím, že ani vlastně nemám právo ti to říct, ale musím. Už když z dálky přicházíš, vidím, jak z tebe kape nenávist. A musím ti k tomu říci jednu věc a přeber si to, jak chceš. Čím dřív se zbavíš své nenávisti a hlavně touhy se pomstít, tím líp pro tebe. Protože první obětí své nenávisti budeš s naprostou jistotou ty sám.“

Jiří Stránský: Zdivočelá země? A co tu ještě pohledávám

Politický vězeň a autor předlohy seriálu Zdivočelá země Jiří Stránský

Je to horší, než jsem čekal, ale pořád to zvládám, i když to trvá o dost dýl i proto, že mi přibývají zvědavosti. Ne moje. Tím to je zajímavější.

A díky tomu, jak mi sám zopakoval, když jsme spolu naposled hovořili o jeho úspěšném filmu Balada o pilotovi, mohl Jiří Stránský psát. A měl o čem, jak kvůli rodině svého otce, úspěšného advokáta i matky, která byla dcerou ministerského předsedy Jana Malypetra, tak díky bezmála deseti letům, které strávil v komunistických věznicích.

Jiří Stránský, který zemřel 29. května 2019 ve věku 87 let, byl eruptivní extrovert s obrovskou životní zkušeností danou geneticky, Stránští jsou novoštítnými, dostali predikát od Albrechta Valdštejna před rokem 1634.

Sám o sobě tvrdil, že není spisovatel, ale vypravěč a měl pravdu, jak dokázal i jeho velice úspěšný seriál Zdivočelá země sepsaný podle stejnojmenné knihy a románu Aukce. Jiří Stránský ze sebe příběhy chrlil a měl jich přehršle.

Jiří Stránský. Zdivočelá země není fikce, ale příběh Stránského

Komunisty nenáviděl

Jiří Stránský: Můžeš-li udělat radost, musíš

Skautská lilie na novopacké výstavě

Všechny vás zdravím. Někteří to ale nemají rádi, tak ty nezdravím. Budete mě poslouchat ve čtvrtek a řada vás (Pánbůh za ni zaplať) bude mít opravdu velkou radost.

A není se čemu divit, zažil jedenáct prezidentů, ke všemu se vyjadřoval přímo, bez diplomatických úhybných manévrů, na což v Čechách nejsme zvyklí, a proto za všech okolností vyčuhoval z davu, i když nevynikal velkou postavou.

Totalitním mocipánům celý život vyčítal, že většinu lidí vychovali k tomu, že každá iniciativa je zničující. Kdo byl iniciativní, byl nebezpečný. Ale kdo nebyl, dalo se s ním manipulovat. Z toho podle něj vyvěral mindrák většiny z nás, který pak vede třeba ke xenofobním postojům: nepřítel a viník všeho musí být vždy mimo nás. Neumíme přijmout žádnou jinakost.

Jiří Stránský: Já ale nic neumím! Já umím jen lítat a bejt vězeň!

vězení

Všechny vás zdravím… Ulevilo se mi: konečně se Bureš ustrnul nad Trumpem a odletěl do Bílého domu poradit mu, jak se dá vysmeknout ze všeho, či jak se všechno dá neposlechnout.

Komunisty Jiří Stránský opravdu nenáviděl a měl proč. Říkával: „Moje máma byla taková útlá paní, zažila tátovu Osvětim, jejího bráchu odsoudili k sekyře, přede mnou zavřeli mého bráchu. A ona to všechno odnášela. Veškerý majetek, všechno nám vzali. Tak už kvůli ní jsem tohle všechno cítil a později se snažil zaznamenat, abychom na to nezapomněli.“

To potvrzuje i již jednou zmíněný film Balada o pilotovi, který napsal o svém tchánovi pilotovi RAF Balíkovi, v němž dokumentuje, jak se Sověti snažili hned po květnu 1945 a nikoliv až po roce 1948 ovládnout Československo a neštítili se přitom i vraždit.

Karel Hvížďala

Nenávisti vůči svým věznitelům se Jiří Stránský nikdy úplně nezbavil, ale touhy po pomstě se zbavil tím, že se z ní vypsal: zlo a jeho původ se pokoušel celý život co nejpřesněji artikulovat, selhání však nikomu neodpouštěl. Sám o sobě tvrdil, že tak je „stanovený“ a stvrzuje to i rytíř v brnění s taseným mečem, kterého má jeho rod v rodinném erbu dokonce dvakrát.

Autor je publicista